Království za brufen, řekl večer. Už pět let fandí Severáčku z nebe

Když 4. dubna 2006 na zájezdu v Řecku náhle zemřel sbormistr Severáčku Petr Pálka, Liberečané byli v šoku. Skoro každý má v rodině někoho, kdo ve sboru zpíval nebo zpívá.

V neděli 26. března 2006 večer zažily děti z libereckého sboru Severáček jeden z největších triumfů v historii sboru.
Ohromily zpěvem světoznámou athénskou koncertní síň Megaro Mousikis, obdobu pražského Rudolfina. 1 200 diváků, včetně řecké smetánky, diplomatů a politiků aplaudovalo ve stoje. Po koncertě uspořádali organizátoři velkolepou party a ovace pokračovaly. „Víc už jsme si nemohli přát. Byli jsme šťastní, my i děti,“ vzpomíná dirigentka sboru Silvie Pálková.
V noci se ale štěstí změnilo v tragédii. Sbormistr a její manžel Petr Pálka dostal masivní krvácení do mozku. Upadl do bezvědomí a už se z něj neprobral. Bylo mu pětatřicet let. Nechal po sobě dvaatřicetiletou vdovu, dva malé syny a kolem tří stovek Severáků.

Co se vlastně stalo?

Už večer Petr v zákulisí z legrace říkal: Království za brufen. Bolest hlavy ale nebral vážně. Ani on, ani my. Každého přece bolí někdy hlava. Na recepci tančil a zpíval a řádil po svém, ale viděla jsem na něm, že mu není dobře. Pak jsme ještě v noci v hotelu prohlíželi fotky a potom šli spát.
Nad ránem se na posteli posadil a já zjistila, že nevnímá. To už jsem věděla, že je zle, a volala záchranku. Odvezli ho na kliniku a já zůstala ve vzduchoprázdnu.
To vás za ním nepustili?
Chodila jsem za ním dvakrát denně. Byl v bezvědomí. Po dvou dnech mi řekli, že je to beznadějné. Zemřel 4. dubna. Už se neprobral.

Jak to přijaly děti ze sboru?

Nejprve jsme jim nic konkrétního neřekli. Měly svůj program, prohlídku athénské Akropole. Až když letěly domů bez nás, dozvěděly se, co se stalo. Vlastně jsem se s nimi potkala až deset dnů po návratu domů. Vešla jsme do zkušebny. Všechny brečely. Přesto jsme už na té zkoušce začali zpívat. Půjdeme dál. Tím nejlépe uctíme Petrovu památku, řekla jsem jim.

To už se opravdu nedalo nic dělat?

Měl nejlepší péči. Platila ji mecenáška charitativní nadace Elpida, která nás do Řecka pozvala. Tamní odborníci konzultovali manželův stav s libereckým neurochirurgem Petrem Suchomelem, který je českou i světovou kapacitou v oboru. Potvrdil mi to samé.

Co řekl?

Že kdyby manžel přežil, byla by to jen schránka, jen tělo. A to by bylo ještě hroznější. Takhle jsem věděla, že odešel šťastný. Tak šťastný byl jen, když se nám narodili kluci. Byla to pro mě jen malá náplast, ale aspoň něco.

V době, kdy se to stalo, byly synům tři a pět let? Nenapadlo vás skončit se Severáčkem a věnovat se jen jim?

To mě napadlo jako první. Když jsem přijela k rodičům, plánovali, že se vrátím k nim, budu učit v hudebce a oni budou hlídat kluky. Pak jsem ale viděla to očekávání ze strany dětí ze sboru, cítila obrovskou podporu rodičů. Všichni nabízeli pomoc.
Nemohla jsem to jen tak nechat. Byl to s Petrem náš společný život. Mohla jsem si s dětmi o něm povídat a vzpomínat na něj. Pracovat tak, jak jsme si to plánovali. Řekla jsem si, že to zkusím. A bylo to dobře. Dostat se z nejhoršího mi pomohli právě Severáci a halda práce.

Jak jste to zvládala?

Těžko. Jen díky lidem kolem Severáčku a rodičům dětí. Dobrovolníci mi hlídali kluky. A pomáhali s lejstry. A i když to zní divně, pomohl mi i Petr. Vždycky, když jsem měla trable a už jsem to chtěla položit, slyšela jsme ho, jak mi říká: Ty to zvládneš, ty jsi bojovník. Byla jsem zvyklá se s ním o všem radit. Severáček byl na tapetě u snídaně, pak jsme byli ve zkušebně a večer jsme se zase u skleničky bavili, jak to či ono uděláme.

Co bylo nejhorší?

Ubíjela mě hlavně administrativa. Ty tuny papírů, které jsem musela vyplňovat. Dělala jsem to už dřív, ale tím, že jsme byli na sbor dva, dalo se to zvládnout. Fakt je, že já byla ten úředník a Petr bohém. S dětmi jsme ale pracovali oba.

Jak jste se seznámili? Do Liberce jste přišli už jako pár?

Potkávali jsme se na pardubické konzervatoři. Dělali jsme operní zpěv. Petr ještě lesní roh a dirigování. Studoval dohromady deset let. Nechtělo se mu na vojnu. Ve škole po mně koukal. Vyměňovali jsme si noty a občas si pomáhali.

A pak vás požádal u ruku.

To ještě ne. Jednou jsme spolu jeli autobusem a on mi vykládal, že tatínek režíruje ochotníky. Zrovna prý chystají Sněhurku a sedm trpaslíků. Tak jestli bych si nechtěla zahrát Sněhurku, on že hraje prince. To se nedalo odmítnout. Žertem říkám, že jsme si dali první pusu v rakvi. Na začátku jsme byli zamilovaní jen pro diváky, na konci už doopravdy. Chtěli jsme občas zalézt někam za kulisy, abychom byli chvíli sami, ale pořád za námi někdo chodil. Trpaslíci nebo zvířátka.

Jak jste přesedlali z opery na sbor?

Na praxi v České Třebové jsme založili dětský sbor Kajetánek a nadchlo nás to. Petra dokonce dřív než mě, takže vzkřísil ještě místní smíšený sbor Bendl. S dětmi jsme se po dvou letech probojovali do celostátního kola. Vůbec jsme s tím nepočítali a naplánovali si na ten termín svatbu. Kvůli soutěži jsme ji ale museli odložit. Dva dny po svatbě jsme jeli podepsat smlouvu do Liberce. To bylo v roce 1997. Tehdejší sbormistr Severáčku odjížděl dlouhodobě do Jordánska.

Všichni vás srovnávali s manželi Uherkovými, zakladateli a dlouholetými sbormistry Severáčku. To byla hodně vysoká laťka.

Pan Uherek si nás tehdy vybral a my jsme si toho moc považovali. Chtěli jsme pokračovat a vést sbor ve stylu Uherkových. Zpívat s dětmi od čtyř let až do osmnácti let. A to dělám dodnes. I když přípravkami mi pomáhá kolegyně. Tehdy mi to ani nepřišlo tak obtížné. Petr dokázal lidi kolem sebe strnout, byl velký talent a stihl spoustu věcí. Kromě Severáčku dirigoval ještě liberecký Ještěd a pohostinsky i další sbory. Byl plný energie a kypěl zdravím. Proto jeho smrt všechny šokovala.

Jak jste to tehdy vysvětlila synům? A jak to vnímají dnes?

Nelhala jsem jim a snažila se jim srozumitelně říct, že je to definitivní. Klukům se hodně stýskalo. Petr byl vynikající táta. Tím, že jsem jim to řekla hned, mohli jsme o něm mluvit otevřeně, připomínat si jeho průpovídky i jeho humor. Ten kluci mají po něm. I hudební nadání. Oba zpívají v Severáčku, hrají na klavír a starší se začal učit na trubku. Táta by na vás byl pyšný, říkám jim. Je to pět let, ale Petr je pořád s námi. Doma i ve zkušebně. Sedí tam někde nahoře a drží nám palce.

Silvie Pálková, vedoucí Severáčku

- Narodila se 4. 7. 1974 v Hradci Králové
- Vystudovala konzervatoř v Pardubicích, sbormistrovství na hradecké univerzitě
- V roce 1997 se vdala za Petra Pálku, sbormistra, hudebníka a pěvce
- S manželem se přestěhovali do Liberce, převzali sbor Severáček
- Narodili se jim dva synové
- Po smrti manžela v roce 2006 začala vést sbor sama
- Poslední velký úspěch: dva bronzy ze světové soutěže v Jižní Koreji

Články z jiných titulů