Konec války u brány Škodovky: střelba a dva mrtví

„S prací se nezačíná, stroje běží naprázdno a v dílnách je ticho,“ vypráví kronika boleslavské automobilky o sobotě 5. května 1945. V Praze začalo povstání. A i lidé v Mladé Boleslavi cítí zvláštní naději.
Tehdy se před čtvrtou hodinou odpoledne dvanáctiletý Jiří Douša potkal u branky domu v Nerudově ulici s otcem. „Nikam nechoď, když už jsme to přežili, ať se ještě něco nestane,“ řekl synovi Bohumil Douša. Sám spěchal do továrny. Ani ne o hodinu později byl devětatřicetiletý táta dvou kluků mrtvý. Zahynul u někdejší třetí brány Škodovky.
„Němci se snažili z ulice proniknout do továrny. Podnik už měl být vyklizen od závodní stráže, ale její velitel Quicker se dostal po střechách do týlu, kde byl náš otec, jinak konstruktér v karosárně, v tu chvíli u třetí brány jako strážný,“ vzpomíná Douša. Quicker ho měl na mušce, druhý vrátný Václav Bubák si toho všiml a pokusil se ho strhnout. Zahynuli oba. Douša okamžitě po pěti kulkách, Bubák v nemocnici za několik hodin.
„Nepátral jsem tehdy vzhledem k mému věku po detailech,“ přiznává pozůstalý syn, že má dnes v příběhu několik nejasností. Do továrny se podle něj Němci snažili dostat, aby mohli vyrazit do Prahy na pomoc s tanky, které v závodu opravili, a se speciálními tahači Radschlepper Ost. Ty vymysleli boleslavští konstruktéři spolu s Ferdinandem Porschem a vyráběli je pro východní frontu.
„Měly metr a půl velká ocelová kola, aby se prodraly ruskými bažinami. Původně to měla být serie mnoha tisíc kusů, nakonec jich z linky sjelo jen něco přes dvě stě,“ říká vedoucí archivu Škoda Auto Lukáš Nachtmann. Do Ruska se zřejmě nedostaly. Zprávy o nich ale jsou například od Arden.
„Pamatuji si, jak je testovali na Radouči. Když tam jeli, třásly se nám doma vzdušnou čarou sedmdesát metrů daleko misky na vahách,“ vzpomíná Douša.

Druhá verze tragédie

V kronice Škodovky však existuje ještě jiná verze příběhu. Podle ní se při přebírání závodu do českých rukou podařilo jednomu ze strážných uniknout a informovat vojenského přidělence, který se přihnal s německými vojáky do továrny třetí branou. „Kde jsou zbraně?“ křičel údajně Quicker. Bubáka s Doušou kvůli jejich držení na místě zastřelili.
„Bubák umřel až v nemocnici. Kdyby byli popraveni, je otázka, zda by se tam mohl ještě živý dostat,“ vyvrací tuto variantu události historik Jiří Filip s tím, že jsou kolem incidentu nejasnosti.
„Kroniku Škodovky bohužel sepisovali po roce 1948. Stejně tak kroniky města jsou až z padesátých let a události jsou zpracovány tendenčně,“ vysvětluje Filip.
Ať už byly okolnosti příběhu jakékoliv, zahynuli těsně před koncem války dva lidé.

Douša působil v odboji

„V neděli ráno byl venku hrozný déšť. Asi v šest hodin přišel tátův kolega Špráchal pro zbraně, které otec schovával. Máma se ptala, kde je Bohouš, protože jsme ho od večera hledali. Řekl spíš mezi řečí, že už nepřijde. Myslel si, že už to víme,“ vypráví Douša.
Až zpětně se dozvídal, že se otec účastnil odboje, že podtrhané úryvky v bibli sloužili k šifrování. Vypátral, že měl tatínek, jinak konstruktér ve Škodovce, za úkol připravovat mladé lidi na boj proti nacistům. Až zpětně pochopil, co mu tehdy pár hodin před svou smrtí řekl u branky.
„Věřím, že si za války uvědomoval trvalé riziko a měl pocit, že je vše konečně za námi,“ připouští Douša. Otec mu chyběl.
„Jeho ztráta byla krutá, ale člověk byl v té hrůze částečně otupělý a musel se s tím vyrovnat,“ přiznává Douša. Na druhou stranu byl vždy na otce hrdý. Matka za něj In memoriam převzala od prezidenta Válečný kříž 1939. V roce 1946 také požární či závodní stráž továrny odhalila oběma zabitým pamětní desku.

Památník zmizel

U té se chtěla po padesáti letech od smrti Bohumila Doušy sejít jeho rodina. Protože byl pomník v areálu Škodovky, musela si zajistit povolení ke vstupu. A desku nenašla. „Původní dílnu v devadesátých letech předělávali na jídelnu. Tam, kde byla deska, udělali vstup,“ vypráví pamětník Vladimír Novotný.
Vzpomínku vyhozenou mezi sutí zachránili pracovníci dopravního oddělení, kteří se znali s Václavem Bubákem. Tam ji objevil starší Doušův syn Vladimír a schoval ji doma ve sklepě.
„Letos v dubnu přišel náš člen Vladimír Novotný s myšlenkou obnovit pietní místo,“ říká předseda boleslavské Československé obce legionářské Tomáš Pilvousek. Začali vyjednávat se Škodou Auto. Podařilo se. Desku opravili a může bezplatně viset na zdi továrny směrem do ulice, aby byla přístupná všem.
„Samozřejmě by byl manžel rád. Stejně jako je Jiří, který do Boleslavi kvůli tomu jezdí,“ míní Hilda Doušová, žena již zesnulého staršího syna zastřeleného Bohumila Doušy.
Ten však s Bubákem nebyl jedinou obětí války v továrně. Jen při odzbrojování německé armády zahynulo mezi 5. a 7. květnem 1945 nejméně čtrnáct zaměstnanců. Při bombardování 9. května na automobilku podle kroniky dopadlo šedesát bomb. Hasiči se po náletu u areálu střídali tři dny.

Automobilka za války

Dění ve fabrice, kterou hned po obsazení Boleslavi Němci začlenili pod Reichswerke-Hermann-Gőring A.G, nebylo výrazně dramatičtější než jinde v protektorátu. Dokonce i ředitel zůstal zpočátku tentýž. Když Karla Hrdličku v roce 1941 na minutu poslali Němci do důchodu, život mu zřejmě zachránil snímek z roku 1939. Na berlínském autosalonu ukazuje Adolfu Hitlerovi podvozek škodovky. Při prohlídce domu ji našli příslušníci gestapa a hodně zkrotli.
Civilní výroba postupně ustupovala válečným úkolům. V Boleslavi vznikaly i díly pro letouny Messerschmitt. Důkazy o sabotážích nejsou. „Ale třeba dělník upnul součástku do soustruhu, aby to vypadalo, že si jen odskočil a zatím někde mastil karty,“ říká Nachtmann. Nebo se dochovala vyhláška, která zakazovala zdržování se na toaletách.
Že válka v továrně zdaleka nebyla bez problémů, dokazuje osud Doušy a Bubáka. Desku na jejich památku znovuodhalí 28. října ve dvě hodiny odpoledne. Odborníci doufají, že některý z příchozích pamětníků vnese více světla i do minulostí zatemněného příběhu.

7krát o památnících druhé světové války

1. V Boleslavi a nejbližším okolí je jich 32.

2. Desku mají zahynulí zaměstnanci radnice, četnictva, železnice, pošty, Škodovky, boleslavští Židé, obyvatelé Čejetic, Dalovic, Podlázek či Debře.

3. Na nejvíce lidí vzpomíná deska na Novém hřbitově. Seznam všech boleslavských obětí čítá 619 lidí, není však úplný.

4. V Debři mají padlí z květnových dní roku 1945 v obci 7 křížů.

5. U Česany stojí pomník Františka Viceny. Jako okresní hejtman kryl v roce 1941 autory protiněmeckých letáků a partyzány, kteří přerušili železnici u Bakova. Hrozilo mu zatčení. Aby nezklamal při mučení, skočil pod vlak.

6. Třináctiletá Milena Hážová vyšla 8. března 1945 z obchodu Na Hejtmánce. Jednomu ze zbědovaných zajatců, které odváděli do vnitrozemí, nabídla chleba, strážný ji zastřelil. Podle jiné verze ji zasáhl, když mířil na zajatce, který jí vytrhl tašku. Památník má na křižovatce Pražské a Regnerovy ulice.

7. Pomníky mapuje Československá obec legionářská Jednota Mladá Boleslav. Více na www.csol-mb.net.