Kominické historky píšou z vyhlídek karlovarských střech

Budou prvním, co člověk uvidí, pokud se nad městem proletí v letadle. Střechy. Malé i velké, ploché či lomené. V dobrém i špatném stavu, pokryté plechem, eternitem nebo pálenými taškami.
Z některých je fantastický výhled na lázeňské město. Na jiných se zase odehrávají malé příběhy několika málo řemeslníků. Pokrývačů nebo kominíků. „V učení jsme pracovali s mistrem na jedné střeše. Neustále nás upozorňoval, aš nestoupáme na místa, kde chybějí trámy. Že se jinak propadneme. Nakonec se propadl sám, skončil po pás na půdě,“ vzpomíná s úsměvem na jeden z prvních kontaktů se střechou pokrývač Martin Povolný.
Karlovarských střech poznal už stovky. A možná i proto o své profesi hovoří jako o adrenalinovém povolání. Když například pracoval na střeše budovy naproti dnešní Raiffeisen bance na začátku ulice Krále Jiřího, hodně riskoval.
„Střecha byla v tak špatném stavu a měla příkrý sklon, že šlo doslova o život,“ upozorňuje na skrytá nebezpečí lázeňských střech.
Přesto by ale své řemeslo neměnil. Mimo jiné proto, že si rád všímá krás, které mu pobyt na střechách nabízí.
„Nádherný výhled na město je z ulice Na Vyhlídce, z domu naproti hotelu Panorama. A pak z domu číslo pětatřicet na Zámeckém vrchu. Odtud je pohled do dálky skutečně krásný,“ ukazuje před sebe. Právě možnost prohlédnout si Karlovy Vary z tisíců střech je zvláštním bonusem, který odlišuje profese pokrývačů, klempířů nebo kominíků od jiných povolání.
Kominík Josef Nyéki šplhá na zdejší střechy od roku 1978. Poznal je všechny, péče o komíny ho v uplynulých třiatřiceti letech přivedla na každý dům ve městě. Dnes patří k několika málo lidem, kteří detailně poznali město z výšky. Aniž by museli létat.
„Nejhezčí pohled na město je z domů na Zámeckém vrchu a v Ondřejské ulici. A také ze střech v ulici Krále Jiřího,“ prozrazuje tajemství lázeňských kominíků.
Za nejzajímavější ale považuje střechu bývalé spořitelny u tehdejší Gagarinovy kolonády. Opuštěná budova v lázeňském centru už roky chátrá, kdysi však po její střeše chodil se štětkou přes rameno. „Je členitá, navíc s kopulí. Vzpomínám si, že měla zvláštní krytinu s patinou,“ všiml si tenkrát.

Pod paprsky slunce

Josef Nyéki snil o kominické štětce od 6. třídy. „U nás doma si mysleli, že mě to přejde. Ale nepřešlo, a já toho nelituji. Dnes mi jen vadí špatná medializace našeho řemesla. Mnoho lidí si myslí, že chceme rychle zbohatnout, ale to je nesmysl,“ kroutí hlavou kominík ze staré školy.
Na karlovarských střechách zažil hned několik historek, s tou nejlepší se rád pochlubil. V létě před rokem 1989 potkal na jedné střeše mladou dívku. Slunečním paprskům se vystavovala úplně nahá.
„Při pozdravu se ani moc nelekla. Pak jsme spolu ještě pár minut debatovali. Překvapilo mě, že se na střeše nebála,“ směje se.
Jeho kolega Roman Sedláček je kominíkem zhruba deset let. S nahou ženou na střeše se ale zatím nepotkal.
„Jednou jsem si však málem vypíchl oko o televizní anténu,“ rozesměje se, zatímco se úzkým střešním okýnkem domu na Jaltské ulici protahuje ke komínům. „Člověk na střeše musí dávat pořád pozor, to není chodník.“ Odtud parádně vidí Teplárenský komín, magistrátní budovu nebo kouřící komíny ve Vřesové. Nejhezčí panoramata mu ale nabízejí jiné střechy.
„Když chcete vidět lázeňské území, tak ze střech domů Na Vyhlídce. Obchodně správní centrum zase z domů u Tržnice, pěkný výhled je také ze Svahové ulice. Z domů v ulici Krále Jiřího se zase dělají hezké panoramatické fotografie. Od Tuhnic až po Dianu. A hezký výhled je také z Reisovy ulice,“ dodává Sedláček.

Ve stopách otce

Kominík Jan Pech nabízí další střechy, ze kterých je pohled na město skoro stejně tak krásné jako z vyhlášených karlovarských rozhleden. „Z Nebozízku, ale i z Vřídelní,“ říká.
Jan je synem legendárního karlovarského kominíka Wernera Pecha. Před patnácti lety se vydal v jeho šlépějích a dnes úspěšně pokračuje v rodinné tradici.
„Kominíci dřív chodili do baráků několikrát za rok, a tak se táta s lidmi dobře znal. Třeba věděl, kde mu kdo uvaří jaké kafe. A když jel na Linharta, paní Havlíčková už ho čekala s napečeným štrúdlem,“ vzpomíná na otce.
On sám pak na střeše zažil hned několik zajímavých historek. Například, když jednou vymetal komín, vypadla dole v bytě dvířka. Bohužel pro majitelku bytu. Přímo pod ně si totiž položila koš s vypraným prádlem.
„Já pak nahoru skrz celý komín vytáhl čerstvě vypranou bílou košili. Na střeše jsem byl hodně překvapený. Říkal jsem si, jaký blázen cpe do komína košile. Až později se vše vyjasnilo,“ směje se.
Podobně jako Roman Sedláček už ale ve výšce nad ulicí poznal také krušnou chvilku. „Stalo se mi, že se zvedla lávka, sotva jsem na ni šlápl. Praštila mě do čela a já byl rád, že jsem se chytil zábradlí lávky,“ říká s tím, že na střeše musí existovat důvěra v řemeslníky, kteří tam pracovali. „Musíte věřit, že tesař s pokrývačem lávku pořádně upevnili.“ Kominické řemeslo prošlo za posledních dvacet let doslova revolucí. Třeba právě lávek na střechách karlovarských domů výrazně ubylo. Noví majitelé je po privatizaci sundali. Plynofikace v devadesátých letech pak způsobila, že asi třicet procent komínů ve městě je nevyužívaných. Některé možná ale jen dočasně. Neustále rostoucí cena plynu totiž způsobuje, že si lidé ve Varech znovu začínají pořizovat kotle na dříví a uhlí. „Někteří přecházejí na méně ekologická paliva, takový trend tady opravdu je,“ potvrzuje Josef Nyéki.