Kluk se žlutou hvězdou namířil pistoli a vystřelil na Němce

Do Prahy i Kojetic, kde strávil část dětství, jezdí Charles Ota Heller ze Spojených států téměř každý rok. Po desetiletích v emigraci míří domů.

Znovu a znovu se mu tady vrací silná vzpomínka.

Padají poslední výstřely druhé světové války a z Kojetic u Mělníka prchají Němci. Devítiletý Ota, který se musel kvůli židovskému původu pět let skrývat na statku, vybíhá nadšeně ven. Nenáviděné Němce, proti nimž bojoval jeho tatínek v britské armádě, chce vidět pokořené. Na zemi najde pistoli, kterou zřejmě odhodil některý z prchajících.

„Strčil jsem si ji za opasek a klukům, co tam se mnou byli, jsem řekl, že jednoho z nich zastřelím,“ líčí Heller, dnes špičkový expert na výpočetní techniku, spisovatel a vysokoškolský učitel.

Před velkým statkem uviděl lidi, kteří vypadali jako vojáci. Měli na sobě části uniforem. „Ve spěchu nakládali na náklaďáky nábytek. Jeden kluk, Pepík, mi řekl: Tak co, uděláš to? Proboha, vzdychl jsem. Stoupl jsem si, zamířil a stiskl spoušť,“ vzpomíná Heller.

Muž padl na zem, ženský hlas začal křičet. Ota odhodil zbraň a utíkal pryč. „Nevěděl jsem, zda jsem ho zabil, nebo kdo to vlastně byl. Ale v mé mysli to byl jeden z Němců, proti kterým můj tatínek bojoval,“ říká Heller. Ještě dlouhá léta se to neměl dozvědět.

„Špatný“ původ

Hellerovi byli zámožná rodina. Před válkou měli v Kojeticích prosperující textilní továrnu, žili v pohodlném domě se služebnictvem a křišťálovými lustry.

Jenže měli „špatný“ původ. Otec Rudolf byl Žid a matka Ilona zčásti také.

Otci se podařilo utéct přes Jugoslávii do izraelské Haify, kde se připojil k britským jednotkám. Ota našel s matkou a pradědečkem azyl na statku u rodiny Tůmových. Pomáhali na polích, starali se o dobytek.

„Tůmovi byli nesmírně odvážní lidé. Tím, že nás skrývali, riskovali vlastní životy,“ popisuje Charles Ota Heller. I kvůli tomu, že Ilona Hellerová odmítla se synem v roce 1942 nastoupit do transportu.

Nerozuměl jsem tomu…

Ota nechápal, proč nemůže s ostatními dětmi chodit do školy. „Němci ti to nedovolí, protože tvůj otec slouží v britské armádě a bojuje proti nim,“ snažila se matka pro své dítě najít rozumější vysvětlení, než byl rasový původ.

Další rány brzy následovaly. Pradědeček Gustav, kterého Ota oslovoval „dědečku“ a s nímž trávil většinu času, dostal příkaz k transportu.

„Jednoho rána jsem přišel do kuchyně. Stál tam vypravený, se žlutou hvězdou. Nerozuměl jsem tomu. Odjel a už se nevrátil,“ vzpomíná Heller. Podobně úzko mu bylo ve chvíli, kdy ho necelý rok před koncem války musela opustit i maminka.

Němci ji poslali do pracovního tábora na Hagiboru, kde pomáhala s výrobou skel do válečných letadel.

Zase přišel mráz

Příběh Hellerovy rodiny měl po válce až nečekaně šťastné pokračování. Otec Rudolf se vrátil z bojů, maminka Ilona přežila pracovní tábor.

Přestěhovali se do Prahy. „Žili jsme v Libni. Bylo to vzrušující období, všechno bylo nové. Spřátelil jsem se s Vláďou Svobodou, který se stal mým nejlepším kamarádem. Po Listopadu jsme se zase začali vídat. Nápad na napsání mé knížky měl on,“ líčí Heller.

O pár let později už poválečné slunce v Praze vystřídal mráz Vítězného února a Otova rodina se rozhodla utéct do Spojených států.

„Byl jsem z Ameriky zprvu vyděšený. Všechno bylo cizí a strašně veliké. Uměl jsem jen říct thank you,“ vzpomíná s úsměvem Heller.

Ale zvykl si rychle. Otovi rodiče se vídali s rodinou Eisnerových, s níž se znali z Prahy. „Měli dva chlapce, kteří mě v podstatě přijali za bratra. Učili mě hrát basketbal, fotbal, poprvé v životě jsem viděl televizi. Za rok jsem se už cítil jako Američan,“ popisuje Heller.

Toužil prožít kariéru slavného basketbalisty, ale v univerzitní soutěži bylo moc lepších hráčů, tak si Ota Heller uvědomil, že tudy cesta ke splnění amerického snu nevede.

Stal se jedním z prvních inženýrů, kteří na konci šedesátých let dokázali sestavit software, který následně umožňoval projektovat a vyrábět nejrůznější věci s pomocí počítače.

Skvěle se rozjela taky jeho kariéra vysokoškolského učitele. V Americe se i oženil.

Koho jsem vlastně zabil?

V hlavě měl ale stále těžké závaží z minulosti, které ho táhlo k přemýšlení. Koho jsem tehdy v Kojeticích vlastně zastřelil?

„Otci jsem to nikdy neřekl, mamince až dva roky předtím, než umřela. Hodně jsem o tom přemýšlel,“ připouší Heller s tím, že svůj čin nikdy nepovažoval za něco špatného.

Odpověď dostal teprve před rokem. Sešel se s kojetickým kronikářem Jaroslavem Kučerou a dozvěděl se, že Němce tehdy na mušce neměl. Podle kronikáře totiž na statku bydleli čeští kolaboranti.

„Trefil jsem prý nejspíš jednoho z nich. Ale nezabil. Na malé vesnici by se taková událost určitě neutajila. Navíc existují záznamy o tom, že v té době nějakého muže postřelili,“ uzavírá svůj příběh Charles Ota Heller.