Když teče do lodi, šífáci díru zacpávají špekem. Prý to funguje

Marcel Gore měl už od dítěte sen stát se námořníkem. To se mu sice nakonec nesplnilo, nicméně lodním kapitánem se nakonec přece jen stal. Jen slanou vodu vyměnil za sladkou v poněkud menším množství. Jeho domovem se mu napůl staly řeky západní Evropy.

Na rozdíl od jiných dětských snů s ním nemohl začít ve zdejším kraji, kde vyrůstal. „Bohužel Odra je splavná až v Polsku a navíc jen pro menší lodě. Takže jsem si musel počkat, až se dostanu na školu do Děčína,“ říká kapitán Gore. Po dvou letech jako lodník u Československé plavby labsko-oderské pak začal jezdit v Holandsku pro zahraniční agenturu, která najímala posádky. „Asi šest let trvalo, než jsem získal praxi, abych si mohl udělat kapitánské zkoušky. Od té doby jsem kapitánem,“ pokyvuje hlavou pětatřicetiletý „šífař“.

Jak se žije na lodi?

Pro hodně lidí, teda aspoň z našeho kraje, je to takové dobrodružství, nebo představa o velkém dobrodružství, ale je to práce jako každá jiná. Zvlášť po několika letech, když to člověk dělá stále dokola, tak už taková ta romantika z toho vyprchá.

Už jste někdy na něco narazil?

Ano, ale naštěstí zatím nešlo o nic velkého. Tedy havárie se mi nestala, jen jsem třeba nasednul na mělčinu.

To vás pak musí někdo vytáhnout?

Většinou si člověk snaží pomoct sám, což se nám několikrát i podařilo. Někdy musela přijet vyprošťovací loď. Nebo když je loď naložená a uvázne na mělčině, tak se musí takzvaně odložit, aby se snížil její ponor a mohla opět volně plout.

Takže jste ještě neměl díru v lodi?

To jsme taky měli. Voda nám tekla do podpalubí. Pomohli jsme si tradičními zacpávkami. Většinou je příčina ve stáří lodi. Tím, že se trup časem opotřebuje, vznikají různé dírky a praskliny ve sváru.

Házeli jste tam pytle, jako kdysi ve filmech?

Ne. Většinou nám pomohl kus špeku, který máme v lednici. Ten se nacpe do díry a různými dřevěnými klíny se zaklíní. Špek nabude a udělá ucpávku. Naštěstí nám tenkrát nateklo do lodi jen pár centimetrů vody.

Hodně lidi si představuje lodního kapitána tak, že má minimálně vytetovanou kotvu. Máte?

Nemám. Žádné tetování jsem si zatím udělat nenechal.

Ani jste o tom neuvažoval?

Slibujeme si s kamarádem, taky kapitánem, že až se jednou spolu dostaneme do nějakého velkého přístavu, třeba Hamburku, tak si necháme něco udělat. Zatím ale nebyl čas ani příležitost.

Říkal jste, že jste měl sen o moři. Chtěl byste se ještě plavit po moři?

To už ani ne. Naopak jsem vlastně rád, že jsem se na moře nedostal a zůstal na řece. Kamarádi, kteří se na moři plavili, z něj utekli a „přesedlali“ na řeku.

Proč utekli?

Hlavně kvůli dlouhému odloučení od rodiny. Když jezdím na řece, čtrnáct dní jsem v práci a čtrnáct dní doma. Kdežto na moři jste třeba pět šest měsíců v práci a doma pak tři čtyři měsíce. Navíc ani finančně už to není tak zajímavé, jako to bývalo kdysi. Výhodnější je plavit se po řece. Když si to člověk přepočítá na dny, které stráví v práci, tak je to mnohem zajímavější.

Na druhou stranu jako námořní kapitán se člověk dostane do větších dálek.

Ano, to určitě. Ale já bych to spíše řešil tak, že bych si zaplatil nějakou dovolenou na moři. Dneska už je možné si na velké zámořské nákladní lodi zaplatit kabinu, a ta vás převeze přes Atlantik nebo Tichý oceán. Vidíte tak život na lodi, jíte v jídelně s posádkou. Je to taková pracovní dovolená.

Ještě donedávna jste jezdil na lodi i s manželkou a dcerou od jejích pěti měsíců až do tří let. Dnes má o rok více, pamatuje si to ještě?

Často vzpomíná. Já je beru obě vždycky v létě sebou na dovolenou. Minulý rok byla opět se mnou, oživila si to. Pořád mi říká: „Tatínku, můžu jet s tebou na lodičku?“

A vaše žena jezdila s vámi jen jako manželka nebo měla taky na lodi nějakou funkci?

Ze začátku byla lodníkem, později kormidelníkem. Ale poté, co se narodila dcera, tak už se věnovala pouze jí. Už to nešlo jinak.

Dá se vůbec zvládnout výchova dítěte na lodi?

Dá. Byl jsem i rád, že jsem jí tam měl sebou, protože jsem se jí mohl věnovat v prvních třech letech. Což mi třeba teď chybí, když jsem čtrnáct dní mimo. Není to tak hrozné, ale byl jsem přece jen rád, když byly se mnou. Potom jsme ale už viděli, že potřebuje více sociálního prostředí. To byl jeden z hlavních důvodů, proč jsme přestali jezdit společně. Manželka zůstala i s naší dcerou doma.

Co vozíte nejčastěji?

Momentálně jezdím na tankeru, takže vozíme ze zámořských přístavů a rafinérií letecký benzin na letiště ve Frankfurtu nad Mohanem.

Jezdit na tankeru, to je celkem náročné na bezpečnost, ne?

V západní Evropě je to celkem vychytané, co se týče předpisů, jsou dost přísné. Každý, kdo s takovými produkty pracuje a chce je převážet, musí splňovat přísné podmínky. Jako třeba navštěvovat školení, dělat jednou za čtyři roky zkoušky. Co se týče bezpečnosti, tak lodní doprava nebo alespoň ta říční, je oproti železniční a kamionové dopravě nejbezpečnější, ale také nejekologičtější a ekonomicky nejvýhodnější.

Jaká krajina kolem řek v Evropě vám přijde nejhezčí?

Asi na Rýně. Hlavně střední Rýn. Ten je i chráněn UNESCO. Jedete mezi skálami, na každém kopečku je nějaký hrad. Velmi pěkné. Potom je zajímavá Mozela. Je to říční spojení Francie a Německa. Je to hlavně známá vinařská oblast. Jezdí se tam mezi kopečky, které jsou pokryty vinicemi. Hezké je to ale i na Neckaru. Když se jede přes Švarcvaldský les, je to vlastně takové pohoří, něco jako Beskydy. Pak ještě v Holandsku Fríslandsko. To je země trpaslíků, protože jsou tam malé domečky, větrné mlýny. Jedete kolem nich tak blízko, že jim vidíte až do kuchyně. A pro mne je zajímavá Francie. Jednou jsme jeli do Dunquerke, kam jezdí většinou jen malé lodě. S naší stometrovou lodí jsme tam byli jako obr. Lidi si nás fotili. Navíc ještě s německou vlajkou.

Jak se vám říká? Nejste námořníci, ale náříčníci?

Šífáci. To je takový náš název. Náříčník zní divně. Vždycky se jezdilo na šífu a na něm jezdili šífáci.

Když večer přistavíte v přístavu, jdete do hospody jako námořníci?

To bývalo, ale dneska jezdíme nonstop ve dne v noci s radarem, takže se moc nestojí. Jen když se nakládá a vykládá. A když už je volno, tak jdeme maximálně na nákup. Není moc příležitostí, i když bývaly ty časy. Ještě když jsem jezdil s manželkou a dcerou, tak jsem se vždy snažil, abychom nebyli pořád na cestě. Vždy jsme měli i nějaké volno a malá se mohla venku trochu vyžít. Proto jsem vyjížděl každý den o tři hodiny dřív. Mohli jsme pak někde zastavit a vzít malou na bazén, prolézačky nebo za zábavou.