Když sportovci chodili do fabriky

Za normalizace byly „sponzoring“ a „profesionální sportovec“ téměř zakázanými pojmy. Fotbalisté a hokejisté museli chodit aspoň na několik hodin do fabriky, která jim také posílala výplaty. Sportovci na plný úvazek – to bylo něco nepředstavitelného, co může existovat jen v zemích zlých imperialistů.

Zaměstnanecký poměr sportovců byl většinou spíše formální. „Na příkaz okresního výboru komunistické strany byli rozděleni do různých fabrik, museli být takto vedení, ale do práce nechodili buď vůbec, nebo jen na několik hodin,“ popsal předseda regionálního sdružení Českého svazu tělesné výchovy Jaroslav Novák.

Současný trenér HFK Olomouc Petr Uličný hrál za Sigmu od roku 1977. Olomoucký tým hrál tehdy druhou ligu, a Uličný tak musel dopoledne chodit do fabriky. „Naštěstí jsme měli značné úlevy. Jako vysokoškoláka mě upíchli v Sigmě, kde jsem dostal funkci vedoucí referent investiční výstavby. Měl jsem jedenáctou platovou třídu, měsíčně dva tisíce devět set korun plus sedmnáct procent čtvrtletní prémie. Do práce jsme chodili na sedm hodin, v jedenáct měli padla a ve dvanáct už na Sigmě začínal trénink,“ přiblížil Uličný.

Z dolů na trénink

Sportovci, kteří neměli dostatečné vzdělání, však museli regulérně dřít, jak potvrdil bývalý hokejista TJ Dopravní stavby Olomouc Kamil Přecechtěl. „Jednu sezonu jsem hostoval v Karviné. Ta hrála druhou ligu, takže jsem zažil kluky, kteří chodili od šesti do devíti hodin fárat do dolů a potom šli na trénink,“ zavzpomínal.

Herní a tréninkové podmínky z doby před dvaceti lety se podle sportovců nedají se současností vůbec porovnat. „Zápasy jsme hráli na stadionu bez umělého osvětlení, tréninkové plochy byly škvárové.

Regenerace veškerá žádná, žádné vířivky jako dnes. V zimě se v podstatě nedalo hrát, protože nebyly žádné umělé trávníky. Hrálo se ve sněhu, v kalužích, přitom na nohou jsme měli gumotextilky,“ popsal Uličný.

Také vývoj v hokeji šel kupředu mílovými kroky. „Dřív se hrávalo dřevěnými hokejkami, dnes jsou kompozitní. Brusle vážily dvě tři kila, dneska to má šedesát deka. Hrávali jsme s těmi nejlevnějšími holemi, s bystřičkami.

Jedna stála dvacet korun, byla úplně rovná, takže jsme je ohýbali nad topením. Každá hokejka pak měla jiný úhel. Hráč spotřeboval za měsíc tak patnáct kusů,“ vyjmenoval současný trenér hokejového dorostu Přecechtěl.

Sportovci měli oproti „normálním smrtelníkům“ velkou výhodu v tom, že mohli cestovat do zahraničí. „Já jsem se za normalizace podíval třeba do Brazílie. V roce 1978 jsme se Sigmou jeli do Sovětského svazu, to byl krásný zájezd. Pamatuju si, jak jsme tam s Rusy měnili dřeváky za televizi,“ připomněl Uličný. Hokejista Přecechtěl zase za svou kariéru navštívil Švédsko, Rakousko nebo Německo. „Vždycky s námi jezdil nějaký straník, většinou kádrovák z podniku, který nás měl hlídat. Často spojil příjemné s užitečným, v cizině si nakoupil a dobře se najedl,“ popsal Přecechtěl.

Valuty v hokejce

Během cesty zpět hokejisté řešili, jak věci ukrýt před celní kontrolou. „Většinou jsme celníky upláceli hokejkami, s tím mám spojenou jednu historku. Někteří hráči si totiž do navrtaných hokejek schovávali valuty. Jednou jsme takhle přijeli na hranice, celník nakoukl a my už jsme pro něj měli nachystanou hokejku. Vtom se zezadu vyřítil jeden hráč a křičí: Tu ne, tu vám dát nemůžu, já mám jenom tuhle, na zápas! Nikdo nevěděl, že v ní má ukryté peníze,“ vypráví Přecechtěl.

A kde olomoučtí sportovci oslavovali vyhraný zápas? Dnes mají na výběr desítky podniků, ale před dvaceti lety se všichni scházeli v baru Letka, kterému nikdo neřekne jinak než Letadlo. „My jsme tomu říkali Jumbo nepřijímá. Chodili jsme tam vždycky po zápase, za což nás manželky neměly moc rády, navíc my jsme byli takoví pancharti, že skoro celý mančaft kouřil. Milan Máčala, když nás viděl, vždycky jenom naštvaně utrousil: Dívej se na ně, zase do Letadla a zase hulej!“ zavzpomínal Uličný.

„Letadlo byl takový společný klub všech olomouckých sportovců. Hokejový zápas se hrál v sobotu, další trénink byl až v pondělí večer, takže po utkání se všichni přesunuli do Letadla a ráno někteří z nich leželi pod křídlem,“ vzpomíná Přecechtěl.

Plné stadiony

Všichni pamětníci se shodují na tom, že za socialismu byl zájem o sport v Olomouci mnohem větší. „Například frčela ženská házená, hrávalo se venku na otevřeném hřišti, protože hala ještě nefungovala, a na jeden zápas klidně přišly dva tři tisíce lidí. Stejně na tom byl mužský basketbal, pamatuju si, že hala Dukly Olomouc bývala nacpaná k prasknutí,“ uvedl Novák.

Jestliže dnes chodí na Sigmu s bídou čtyři a půl tisíce fanoušků, byly časy, kdy na stadionu povzbuzovalo dvakrát tolik. „Za Brücknera chodilo na fotbal běžně deset tisíc lidí. Já jsem před třiceti lety neměl možnost vidět, jak hraje Chelsea, a dneska je v televizi několik přímých přenosů za týden,“ upozornil Uličný.