Když se na Opavsku natáčí film: hodiny v bahně u Milly Jovovich

Pokud se Opava či nějaké místo v její blízkosti objeví ve filmu, jde o historii nebo pohádku. Obyvatelům města nejvíce utkvělo v paměti natáčení historického velkofilmu Johanka z Arku u Slezské Harty, ve kterém řada Opavanů působila jako komparzisté. Když v roce 1998 přijel režisér Luc Besson se svou tehdejší manželkou Millou Jovovich, sedmisetčlenný filmový štáb okolí natáčení neprodyšně uzavřel. Kalem jezdily stráže na koních a pohybovaly se stovky lidí ve středověkých zbrojích. Početný vojenský komparz se verboval z okolních vesnic a měst. Někteří nadšenci absolvovali celé dlouhé natáčecí týdny, jiní se sice nezdrželi tak dlouho, zážitky ale mají nezapomenutelné. Jedním z nich je i Radek Toman (na snímku). „Jako čerstvý absolvent gymnázia jsem hledal nevšední zážitek a taky přivýdělek. Měl jsem štěstí, protože jsem se s představitelkou Johanky Millou Jovovich mohl setkat v takových nestandardních situacích. Pamatuji si, že se neváhala na začátku natáčecího dne zastavit za námi komparzisty v kruhu, kde koloval mohutný ranní joint. Po několika čoudech se Milla pousmála, řekla nám ahoj a šla ztékat hradby,“ líčí Toman.
Přítomnost atraktivní herečky si užíval dál. „Celý den jsem tehdy proležel ve studeném bahně coby mrtvý anglický lučištník. Avšak s dobrým výhledem na půvabnou Johanku, která se dva metry ode mě celý den pokoušela rozmluvit jednomu francouzskému vojákovi popravu anglického zajatce,“ vypráví komparzista. Režisér Besson trval na dalším a dalším opakování scény. „Odměnou mému strádání v blátě pak byla pochvala jiného francouzského člena štábu, který se na mě otočil a se širokým úsměvem a palcem zdviženým řekl: Mrtvila,“ dodává Toman.

Drama a architektura

Okolí Opavy přilákalo už mnoho filmových štábů, nicméně samotné město se velkého natáčení ještě nedočkalo. Výjimkou je psychologické drama Dušana Kleina ze šedesátých let Místenka bez návratu, kde hlavní roli ztvárnila Jiřina Šejbalová. Na opavském pozadí se rozmotává příběh násilné smrti ženy, která měla svědčit proti válečnému zločinci. Kvůli svému historickému postavení a především architektonickým perličkám se Opava objevila na obrazovkách v roce 1996 v cyklu Šumná města. Architekt David Vávra město projíždí trolejbusem. Dokumentuje třeba kostel svaté Hedviky, v té době ještě bez vztyčeného kříže, tepe do nezodpovědných správců dnešního metrologického ústavu v Kylešovicích nebo prochází exkluzivním domem Breda.
Tvůrci filmů pak už ale sahají pouze do mimoměstských exteriérů. Jedno z nejslavnějších filmových míst z Opavska leží v Šilheřovicích. V okolních obcích jej ani tak dobře neznají, filmoví fandové z celé České republiky si však dobře pamatují film Jana Svěráka Tmavomodrý svět a vilu paní Susan, kam Karel Vojtíšek nadšeně vede Františka Slámu na návštěvu. Kolem nádherné stavby se ve filmu jezdí do Londýna.
„Dříve jsem tam chodila často na procházky, před časem se dalo celým pozemkem projít. Taková architektura se u nás moc nevidí a dům jsem dobře znala, takže jsem jej ve filmu okamžitě poznala,“ říká šestadvacetiletá Lucie Křesťanová.

Pohádkový zámek

Další velké lákadlo pro filmaře je zámek v Hradci nad Moravicí. Filmového pásu se tady už protočilo mnoho, ne všechny filmy se však dočkaly uvedení v kině nebo televizi. „Bývá to časté. Natáčí se u nás hodně, ale pak se třeba pohádají producenti, nebo je problém s penězi nebo distribucí a film nakonec není. To je třeba příklad snímku Puškin. Zahraniční štáb tady natáčel několik dní, bylo za tím hodně práce a vypadalo to celkem dobře. Dodnes se ale film nikde neobjevil a asi už ani neobjeví,“ vypráví kastelán hradeckého zámku Radomír Přibyla. Něco s hradeckým pozadím ale televize vysílají. „Podle staroanglické legendy se u nás natočil film Dick Whittington, který jednou za dva roky, většinou před Vánocemi, televize uvede. Je to příběh o chudém chlapci, který vyrazí do Londýna, kde se stane starostou. Filmaři hodně využívali naší cihlové architektury,“ popisuje Přibyla. Říká, že hektické filmařské zázemí se dokáže v historických prostorech krotit tak, aby nic nepoškodilo. „Musím říct, že se vždycky chovali velice slušně, i když všude byla filmová technika a lidé ze štábu byli opatrní. Taky kdyby se rozkřiklo, že se někde něco stalo, asi by je jinde už nechtěli,“ doplňuje Přibyla. Čaj s Janem Plouharem
Nejnovější pohádka, kde je možné rozpoznat známá místa na Opavsku, je příběh Tři srdce z roku 2006. Na natáčení si dobře pamatuje devatenáctiletý Václav Vrbický, který nakoukl do filmařského zákulisí.
„Od známého jsem se dozvěděl, že v našem okolí natáčejí na dvou místech. Pohádková hora Ďáblův jícen je břidlicový důl ve Svobodných Heřmanicích a další záběry jsou z mlýna v Hlavnici,“ vypráví Vrbický. Tehdy patnáctiletý zvědavec si jedinečnou možnost nahlédnou do filmařského procesu nenechal ujít. „Přemluvil jsem někoho z rodiny a jel jsem do Hlavnice k větrnému mlýnu. Pamatuji si, že byla nesnesitelná zima, ale herci vždycky shodili deku a sebejistě odehráli svůj part. Mě nejvíce fascinovala práce kamery, a to, když jsem porovnal, co si pamatuji s konečným výsledkem na obrazovce,“ vzpomíná Vrbický. Práci před kamerami mu dokonce přiblížil Jan Plouhar, který v pohádce hrál velitele vojáků. „Měli nějakou pauzu a šel si pro horký čaj. Tak jsem za ním zašel a chvíli jsme se bavili o tom, jak se co před kamerou dělá, co se děje s filmem po natáčení a taky o jeho hraní s divadlem,“ dodává Vrbický.