Když netrhá zuby, sbírá kytary
Asi nejvíce ji proslavil Andrés Segovia, španělský samouk a muž, jehož vášnivému a nenapodobitelnému stylu na kytaru je věnováno i několik studií. Španělka Domingo Esteso, na kterou hrál, je vlastně mercedesem mezi historickými kytarami.
Právě jeden z posledních kousků, který se dochoval, si pečlivě hlídá František Hrazdíra z Mikulova. Zubař a sběratel historických kytar. „Pochází z roku 1922 a myslím, že v Evropě už jsou jen poslední tři,“ chlubí se Hrazdíra jedním ze svých nejzářivějších úlovků, které má ve sbírce.
Nenápadný muž, který většinu času tráví v ordinaci, se naplno ponořil do svého hobby počátkem 90. let. Bylo to logické. S otevřenými hranicemi měl možnost konečně vycestovat a koupit přesně to, co chce.
„Občas jsem si udělal výlet třeba do Vídně. A mnohdy něco velice zajímavého koupil. Moje sbírka se tak začala pomalu rozrůstat,“ vzpomíná na dobu po revoluci.
Největší skvosty ale většinou nacházel na českých a moravských půdách. „Lidi se totiž zbavovali kytar po dědečcích a babičkách. Někdy to byly unikáty, které se daly pořídit za výborné peníze,“ připomíná své sběratelské začátky.
Za téměř dvacet let nashromáždil několik nástrojů, které mu může závidět řada kolegů z branže. Doma má například kytaru z roku 1900 ze Sicílie nebo jedinečné kytary z Japonska, Peru, Brazílie nebo Ekvádoru. Najdou se u něj i jazzové skvosty z Chicaga 60. let.
Jeho pokoj zdobí dokonce kytara, kterou jeden kytarář vyrobil těsně před smrtí. „Byl to jeden z bratrů Mettalů, kteří patřili k československým špičkám. Na jejich kytary hrály až do 70. let snad všechny hvězdy domácí scény,“ připomíná Hrazdíra. Kdyby měl spočítat, jak hodnotná je jeho sbírka, byl by to pro něj asi nadlidský úkol. „Nemá smysl, abych říkal, jakou mají cenu. Každopádně ta hodnota je především historická a sběratelská, tudíž vlastně nevyčíslitelná,“ míní sběratel.
Kam s nimi?
Pro svou vášeň už obětoval celou jednu místnost. Je mu ale jasné, že další prostory už doma pro své kytary nenajde. „Už je nemám kam dávat. Asi jsem dosbíral. Ale těžko říct, když uvidím něco výjimečného, asi neodolám,“ vysvětluje se smíchem Hrazdíra.
Jedno ví ale jistě. Svých kytar by se nikdy nezbavil, i kdyby přišla sebelepší nabídka. A že jich už několik zajímavých dostal. „Tu a tam má někdo zájem něco koupit. To ale odmítám. Vždyť jsem tomu obětoval kus života,“ říká rázně Hrazdíra. Vlastně každý kousek, který má doma, je pro něj něčím speciální. „Každý kytarář měl vlastní postup výroby. Určitý tón tak zahrajete jen na kytaře od konkrétního výrobce. Je to něco úžasného,“ uzavírá mikulovský sběratel, který sám moc dobře na kytaru hrát neumí. Historické nástroje jsou pro něj ale i tak celoživotní láskou.
Máte také nějakou zajímavou sbírku?
