Když kostely a synagogy opustí duchovní
Skladiště, tiskárna, obytné domy. Pražské kostely a synagogy za sebou mají pohnutou a mnohdy nedůstojnou historii. Dnes však slouží vznešenějším účelům.
Do osudu kostelů a kaplí významně zasáhl císař Josef II., který v období reforem v osmdesátých letech osmnáctého století rozhodl zrušit ty přebytečné a nepotřebné, v Praze jich bylo třiasedmdesát a mezi nimi i Betlémská kaple. Pro synagogy byl osudový rok 1941, kdy je zavřeli nacisté.
Dnes slouží zrušené svatostánky nejrůznějším účelům. Sedmička popisuje případy, kdy proměna sklidila nadšení i kritiku.
Havlova láska
Příkladem velmi vydařené proměny kostela může být sv. Anna na Anenském náměstí na Starém Městě, známá pod názvem Pražská křižovatka. „Manželé Havlovi si kostel natolik oblíbili, že se rozhodli pustit se do jeho záchrany a rekonstrukce,“ vysvětluje Vangelis Zingopis, vedoucí kanceláře Nadace Dagmar a Václava Havlových Vize 97, jak byl k záchraně vybrán právě tento kostel.
Původní gotický klášterní kostel z roku 1319 vybudovaný pro řád dominikánek byl císařem zrušen v roce 1782. Od té doby sloužil například jako obytný dům, ve kterém nějaký čas žila i spisovatelka Karolina Světlá. Později v něm byla tiskárna, svého času největší v celém rakouském císařství. Kostel sv. Anny se pravděpodobně stal i inspirací pro Jaroslava Foglara, který ho promítnul do svých příběhů o Rychlých šípech v podobě zrušeného kostela sv. Jakuba ve Stínadlech.
Nadace Vize 97 se v roce 2000 pustila do generální rekonstrukce a citlivě přetvořila objekt na moderní kulturní centrum. Návrh pochází z dílny světově známé české architektky Evy Jiřičné. Interiér zdobí díla od předních českých umělců, například malířky Adrieny Šimotové nebo Bořka Šípka. „Souběžně s pořádáním akcí stále pokračujeme v rekonstrukci kostela a restaurování vzácných fresek. V letních měsících, kdy bývá nejméně akcí, tak v kostele pravidelně pracují restaurátoři na odkrývání a renovaci jedinečných maleb,“ popisuje Zingopis.
Pražské jaro
Kulturním setkáním slouží i bývalý kostel sv. Vavřince na Malé Straně pod Petřínem. V současné době je domovským prostorem Pražského jara. Sv. Vavřince rovněž za sáhla císařská reforma a roku 1784 ho odsvětili a následně přestavěli na obytný dům s několika malými byty.
„Po roce 1989 se Pražské jaro vydělilo z Pražské filharmonie a shánělo pro sebe nové prostory. V té době přišla od městské části Praha 1, která je vlastníkem, nabídka pronájmu kanceláří v přilehlé novostavbě u kostela sv. Vavřince a následně i přímo kostela,“ přibližuje souvislosti produkční Pražského jara Ondřej Zelenka.
Kostel jako hudební klub
Výrazně kontroverznější uplatnění našel kostel sv. Michaela archanděla u Staroměstského náměstí. Po zrušení v roce 1786 fungoval jako skladiště. V osmdesátých letech se dostal pod správu Národní knihovny. Ta se ho rozhodla pronajmout a následně prodat společnosti Michal Praha. Následné velké stavební úpravy vyvolaly protesty.
Nenadchl ani nabízený program St. Michal´s Mystery Show, který měl přitažlivou multimediální formou přibližovat dějiny Prahy. Podle mnoha lidí je nevkusný. „Kostel je stále kostel. Pokud už se má měnit, tak by ale stále měl sloužit kulturním účelům,“ říká ředitel Národního památkového ústavu Michael Zachař.
Kostel, ve kterém svého času kázal i Mistr Jan Hus, se měl později přeměnit na muzeum českého skla či nákupní galerii. K ničemu z toho ale nedošlo, v současné době funguje jako hudební Klub Kostel.
Mění se i synagogy
Proměny ale nepostihují jen křesťanské kostely, svoji funkci mění i židovské synagogy, ačkoli u nich není rozdíl tolik markantní. Synagogy byly již tradičně místem, kam lidé chodili do školy, na výstavy či koncerty. Osudový pro ně byl rok 1941, kdy byly násilně uzavřeny a zrušeny kvůli nacistické okupaci.
Například libeňskou modlitebnu využívali nacisté jako skladiště zkonfiskovaného židovského majetku, komunisté následně jako zázemí Divadla S. K. Neumanna. Až v devadesátých letech se podařilo ji navrátit zpět židovské náboženské obci, zrekonstruovat ji, aby dnes mohla sloužit výstavám, koncertům či představením.
„V Praze je zhruba jedenáct synagog, některé jsou spíše modlitebny. Nevím o žádné, která by byla nyní volná,“ říká Arno Pařík z židovského muzea. Bohoslužby se dnes slouží ve čtyřech z nich, ve Španělské, Jeruzalémské, Staronové a Vysoké synagoze. „Vybrali jsme je, protože vždy byly hlavními synagogami pražskými. Jsou to památná místa, a navíc dobře zachovaná, kam i před válkou chodilo nejvíc lidí,“ vysvětluje Pařík.
Ve čtyřech synagogách jsou umístěné stálé expozice. Například Klausova synagoga na Josefově hostí výstavu židovských zvyků a tradic, v Maiselově synagoze jsou mapovány dějiny Židů v Čechách a na Moravě, Pinkasova synagoga je zase symbolickým památníkem židovských obětí druhé světové války, které nemají vlastní hrob, a Španělská synagoga mimo bohoslužby hostí i krátkodobé výstavy a koncerty vážné hudby.
Podle Paříka při rozhodování o využití svatostánků hrají roli různé faktory. „Například zda je vůbec takové využití realistické, a nyní řešíme také peníze,“ uzavírá Pařík.
