„Když je mi ouvej, svěřím to klapkám“

Příjemná emoce, vznikající v reakci na úspěch či zisk. Tak slovo „radost“ definuje internetová encyklopedie wikipedia.org. V letním seriálu týdeníku Sedmička se sedm osobností pokouší o svou definici svých sedmi radostí. Tentokrát o nich mluví sbormistr a hudebník Milan Klipec. „Dílčích jich mám sedmdesát za den, v těch největších budu asi obyčejný,“ říká.

Manželka

Jsem jeden z těch, který je se stejnou ženou už skoro čtyřicet let. Musím ji za to ocenit, protože to se mnou není jednoduché. Brali jsme se roku 1972 za dramatických okolností. Jí bylo osmnáct a utekla kvůli mně z domova. Já jsem byl zpěvák pražského divadla Rokoko, kterého chtěl pantáta své dceři „vymlátit“ z hlavy. Dosáhl však jen toho, že odešla. Dnes nemohu o tchánovi a tchyni říci křivé slovo, nahrazují mi rodiče, o které jsem brzy přišel.

Sbor Paprsek

V roce 1972 jsem přišel do programového oddělení Domu kultury. Vzdoroval jsem myšlence založit sbor, nakonec se mi stal osudným. Stejně jako přehlídka Dětská nota. Děti v mladším věku chodí do Paprsku hlavně z vůle rodičů, takže mám radost z odrostlejších zpěváků, z nichž už je cítit, že zpívají dobrovolně, dobře a rádi. Sice jsou ve věku, kdy mě občas vytočí, ale to k tomu patří. Díky Paprsku jsem se spolupodílel i na výchově výrazných osobností, třeba Petry Páchové, Jana Kaňky či Karolíny Stasiakové.

Dcery

Mám z nich obrovskou radost od jejich narození až po současnost. Obě se potatily, vystudovaly na konzervatoři jazzový a pop zpěv. Starší Markéta k tomu flétnu, mladší Katka klasickou kytaru. S nimi konzultuji veškeré hudební počínání, máme si co říct nejen na rodinná témata. Holky mi pomáhají, abych si nepřipadal vyřazený věkem.

Mladá Boleslav

Jsem Boleslavan duší a tělem. Žiju problémy města a jsem nadšený z každého jeho úspěchu. Přechodně jsem bydlel i jinde po Evropě, ale na stálo bych se nikdy neodstěhoval, jsem zakořeněný tady. Směji se svému zeti, že vše italské je pro něj nejlepší, ale pro mě to v případně Mladé Boleslavi platí také. Jsem až nesoudný patriot. Nesmírně si proto vážím ocenění, kterého se mi dostalo od magistrátu.

Nahrávání ve studiu

Se sborem Paprsek jsme vydali už osmnáct cédéček. I když jsem ze studia poměrně dost unavený, rozčilený či rozčarovaný, tam jsem nejraději, naplňuje mě to. Interpret o něco usiluje, já sedím za sklem a snažím se mu pomoci, aby výsledek byl co možná nejlepší. Zpěv mu přitom neustále zastavuju, vracím, on ke mně cítí úctu, ale zároveň má čím dál větší a větší zlost. Je to trochu psychologie. Nemůžu zpěváka nechat odvést špatnou práci, musím však umět vycítit, kdy je čas ustoupit, protože výraz v písničce souvisí s jeho sebevědomím. Navíc, když se mu podaří píseň natočit, stoupne rázem jeho zájem a vztah ke sboru.

Hudební nástroje

Jsem fanatik do klávesových nástrojů a do kytar. Drží mě od doby, kdy jsem si z honoráře v zahraničí pořídil první syntezátor. Měsíc jsem tam jedl jen polévky Vitana a šetřil na něj. Se syntezátorem Korg jsem pak byl v Československu za hvězdu. Nástrojů jsem vystřídal hodně, rád se pomazlím s kytarami a vždy když je mi ouvej, svěřím to klapkám.

Vnoučata

Jsou snad mou největší radostí. Jejich příchod na svět byl pro mě silnější než narození dcer. První vnučku, která se narodila ve Švýcarsku, jsem držel už den starou. Krása. Další dvě půjdou teď do školy, vnukovi jsou tři roky. Jsme hlídací prarodiče, takže s nimi máme i starosti. Ale pěkné.