Kde se čas ztratit vyplatí

S jihlavskou zoologickou zahradou mám spojenou jednu nepříjemnou vzpomínku. Když jsme tam byli ještě za prezidenta Husáka na podzim shrabovat coby studenti lupení, kamarád přitom skočil na moje hloupě otočené hrábě tak nešťastně, že si o ně propíchl chodidlo. Martine, promiň! A to nás tehdy tehdejší ředitel zoo V. T. Jiroušek zapřísahal, ať ty hrábě zuby nahoru rozhodně neobracíme. Pravdu měl.

Pak se mi taky líbilo, že ředitel už tehdy nosil zálesácký širák, jako měl předseda družstva v tehdy obrovsky populárním filmu Slunce, seno, jahody. Pan Jiroušek před dvěma lety suverénně vyhrál anketu Sedmičky o nejoblíbenější osobnost Jihlavy. Z toho by plynulo, že to má jihlavská zoo u svých návštěvníků dobré.

Dřív měla zoo navenek dvě různé lidské tváře: tu tvrdou, sarkastickou a světoběžnickou představoval Jiroušek. Tvář druhá, přívětivá a jemná patřila tehdejší mluvčí zoo Elišce Kubíkové. Nyní je smějící se Kubíková ředitelkou zahrady.

Pokud je k ní v zoo dnes protipól, představuje ho podle mě nevyzpytatelný chovanec medvěd malajský, který od přírody postrádá mimiku, a tak není jasné, zda uvažuje o útěku do Asie neustále, nebo občas.

Jihlavská zoo se dlouhodobě snaží zbavit svých mříží, aby lidé získali iluzi, že zvířata už si nemyslí, že se nachází v zahradě, ale že jsou ve volné přírodě. Což si myslím, že se asi daří, protože já se v zoologické cítím dobře, asi proto, že mohu jít odtud domů, kdykoli se mi zachce. Pokud bych však měl být někdy vyhnancem, muset žít v omezeném prostoru, vybral bych si k tomu výkonu trestu jihlavskou zahradu.

Je útulná a přívětivá a čas tam letí rychle jak netopýr. Ze všech směrů vás tam pozorují stovky zvířecích očí, až není docela jasné, kdo koho v té zoo vlastně pozoruje víc. Takže pokud jsem někde v životě ztratil čas, nemohu litovat času ztraceného v zoo.