Karlovařit s filmem aneb Co všechno nás může potkat na festivalu

U těch, kterým se to nepoštěstilo, možná převládá názor, že se do lázní jezdí především kvůli neduhům. Ale sem se vyráží i kvůli „duhům“. Přesně definovat tento novotvar sice nedokážu, ale vím, kdy tahle lázeňská sezona začíná. Prakticky současně se začátkem prázdnin. To kvůli filmu se zde sejdou zájemci letos už po čtyřiačtyřicáté. V čem bude těch letošních deset filmových dní nových? Nové filmové sály se sice zatím, bohužel, neurodily, ale vidím v tom i pozitivum. Stejně jako organizátoři totiž víme, do čeho jdeme. Ale kudy? Pohledy na to, co je „bezpodmínečně nutné“ vidět, se z pohledu různých diváckých skupin určitě různí. Ale jedno by mohlo platit pro všechny, to staré vojenské pravidlo „Těžko na cvičišti, lehko na bojišti“. Na festivaly se vyplatí přijíždět alespoň se základní představou, co všechno mě zde může potkat. Tedy teď myslím výhradně na filmy.

Nehrozí nebezpečí z prodlení

O řadě snímků se už předem ví, že po skončení festivalu dorazí i do české distribuce a že si je budeme moci vychutnat později. Sice už bez festivalové atmosféry, ale zato ve větším klidu. Letos to platí například o trojici snímků hojně diskutovaných a posléze i vesměs oceněných na festivalu v Cannes, kterými jsou Antikrist dánského Larse von Triera, Bílá stuha rakousko-německého Michaela Hanekeho či Rozervaná objetí Španěla Pedra Almodóvara. Ověnčen Zlatým lvem z Benátek a Zlatým glóbem pro titulního Mickeyho Rourka přichází Wrestler Darrena Aronofského. Dvěma z festivalových předpremiér připravili bouřlivé ovace diváci festivalu Sundance – v Mexiku se odehrávající Sin Nombre, kterým sugestivně debutoval Cary Joji Fukunaga, a americký Černej Dynamit, v němž zase exceluje herec, scenárista a majitel černého pásu v sedmi bojových uměních Michael Jai White. Mezi zatím celkově ohlášenou asi dvacítkou novinek českých biografů nechybí nejnovější díla světově proslulých autorů Jima Jarmusche (Hranice ovládání), Paula Schradera (Okamžik vzkříšení), Françoise Ozona (Ricky), Michaela Manna (Veřejní nepřátelé) či Sama Mendese (Všude dobře, proč být doma).

Co nenajdeme ve výkladu, hledejme uvnitř

Výkladní skříní každého festivalu je soutěž. Karlovarský festival má dokonce tři – tu hlavní – hraných filmů, kde se můžeme tradičně těšit na největší divácké překvapení. Žádný ze snímků se totiž neobjevil v soutěži jiných mezinárodních festivalů, a tudíž se o něm zatím v našich médiích překotně nereferovalo. Vesměs jde o světové, mezinárodní nebo evropské premiéry. A světoví, mezinárodní a evropští přece chceme být, ne? Dále Soutěž dokumentárních filmů a, nikoliv poslední v řadě, soutěžní sekce Na východ od Západu, obsahující to nejlepší ze zemí střední a východní Evropy i zemí bývalého sovětského bloku. Jaká je tady šance, že se něco z těchto filmů dostane i k českému nefestivalovému divákovi? Můžeme se podívat, jak to dopadlo u minulých ročníků. Loni se z celkem jedenácti oceněných filmů dostává do našich kin pouze drsná dánská tragikomedie Ukrutně šťastni, britský dokument Muž na laně, Tulpan kazachstánského Sergeye Dvortsevoye a dva oceněné snímky na festival naopak dodala naše kinematografie – Karamazovi Petra Zelenky a Děti noci s oceněnými hereckými představiteli Marthou Issovou a Jiřím Mádlem. Rok předtím to bylo pouze duo australského filmu Šťastné míle a norského Kurzu negativního myšlení. Čím hlouběji ovšem pátráme, tím menší nacházíme odezvu. Takže buďme obezřetní.

Hvězdy nejvyšší svítivosti

Vypadá to, že se letos budeme alespoň chvíli v rámci Pocty jeho osobě opravdu cítit V kůži Johna Malkoviche. Americká hvězda se na festivalu představí dvakrát v roli, v jaké ho doposud neznáme. Nejprve jako producent dokumentu Cesta domů režisérky Rebeccy Cammisové, který zachycuje šokující příběhy dětí, snažících se z Mexika a ze Střední Ameriky dostat do země zaslíbené, kterou v jejich očích představují USA. Podruhé se Malkovich blýskne svým režijním debutem Tanečník seshora, natočeným podle Shakespeara, ale toho s křestním jménem Nicholas. V milostném thrilleru obsadil do ústřední postavy policejního detektiva, pátrajícího po aktérech brutálních teroristických útoků, svého kolegu Javiera Bardema.
Teoreticky by bylo určitě stejně lákavé ocitnout se i v kůži Malkovichovy francouzské vrstevnice Isabelly Huppertové. Leč při vzpomínce na to, k čemu všemu ji v titulní úloze svého oceňovaného filmu Pianistka „přinutil“ německý režisér Michael Haneke, dáme zřejmě přednost představě, před její realizací. Karlovarské přebírání životního ocenění pro ni jistě bude představovat daleko jednodušší „herecký“ výkon než ten, který na sebe vzala v rámci letošního festivalu v Cannes, kde přijala břímě předsedkyně poroty, aby z jejích rukou předaná Zlatá palma směřovala právě k Hanekemu. S tím se zřejmě v Karlových Varech nesetká, ale doprovodí v mezinárodní premiéře jeden ze soutěžních filmů a jeden z filmů, který je uváděn v rámci pocty Patrici Chéreauovi.
Ten, navzdory významu svého díla, nedostal příliš šancí, aby o svém výjimečném postavení mezi světovými tvůrci mohl přesvědčit i naše diváky. Snad jen Královnou Margot, nově definující žánr historického filmu, a sexuálně otevřenou výpovědí o lidské osamělosti Intimita. Naopak ještě o rok starší americký scenárista a režisér Alan Rudolph si zatím o své oblíbenosti u našeho publika nemůže dělat iluze, a proto ani nevysílá žádná prohlášení. Je zařazen do Fóra nezávislých, a jak uvádí katalog, „je dost možná jednou z nejvíce přehlížených autorských osobností světové kinematografie“. V každém případě i pouhé správné složení názvů pěti uváděných snímků může dát dohromady jeho portrét: Zmatek v hlavě, Vyber si mě, Hledá se láska, Tajné životy zubních lékařů a Pamatuj si mé jméno.
Předpokládám, že další z letošních festivalových hvězd, ve španělské Malaze narozený Antonio Banderas, přijede opravdu proto, abychom viděli, že umí nejen režírovat a přebírat cenu ředitele festivalu, a nikoliv proto, aby zjistil, proč a jak je v českých verzích série o Shrekovi předabována animovaná postava kocoura, se kterou v originální verzi slaví takový úspěch. Na festival zavítá po dlouhých dvanácti letech i nejubilující Miloš Forman, aby ve světové premiéře nabídl Zvláštní uvedení svého nejnovějšího díla Dobře placená procházka. Bylo by to ještě dlouhé procházení po lákadlech letošního festivalu, ale ze všech, více než dvou stovek názvů zde nachystaných filmů, bych na závěr použil ten z francouzského filmu Philippe Lioreta. Vítejte.