Kancelář střídá barevný pokoj
Až do svých třinácti let znal Lukáš z Klatov přepadení, pocit strachu a vyslýchání na policii jen z akčních filmů. Pak se ale jednou při cestě od kamaráda domů stal obětí přepadení a krádeže on sám. „Vrátil se domů celý vyplašený, že ho přepadli dva kluci a chtěli po něm, aby jim dal mobil a peníze. Telefon mu vytrhli z ruky a utekli. Nevěděl, co má dělat. I když ještě nebyla venku tma, kolem nikdo nešel. Moc se bál, to by se ale bál i dospělý,“ vzpomíná Lukášova maminka. Po zlodějích začala pátrat policie. Pro Lukáše ale nastalo mnohem těžší období. Musel absolvovat výslechy na policii. Aby popsal všechno, co si pamatuje, pokusil se říct, jak vypadali zloději a další podrobnosti.
Na dětskou duši až moc složité. „K prvnímu výslechu jsem šel s maminou. Pamatuji si, jak si nás vyzvedli policisté u vchodu na oddělení a vedli nás do jedné z místností. Byla to obyčejná kancelář, stoly, židle, telefony, spousta papírů. Mluvili se mnou muž a žena, střídali se. Asi dvakrát zazvonil přitom telefon. Není to nic příjemného, když sedíte proti policistům a musíte si vzpomenout na různé věci,“ vzpomíná Lukáš na své první setkání s policisty. Lukášova maminka potvrdila, že syn na výslech, ale i na to, co se mu ve městě stalo, vzpomíná i s odstupem jednoho roku nerad. „Už na policii na něm bylo vidět, že není ve své kůži. Že se bojí a občas se i zarazil a nevěděl, co říct,“ dodává maminka.
Lukáš pak musel na policii ještě jednou. „Ukazovali mně několik fotek a na nich obličeje. Jestli bych někoho z nich poznal. Byl jsem nakonec rád, že už mám výslechy za sebou a mohu odejít,“ dodal. Policejní výslechy obětí trestných činů z řad dětí už ale budou probíhat v novém prostředí. A to díky speciální místnosti, která je mužům zákona k dispozici na poliklinice v Klatovech. Povídání v pokojíčku Nachází se ve druhém patře v místech, kde před lety ošetřovali své pacienty lékaři. Nic nenasvědčuje tomu, že se tu bude povídat o násilí, zlu nebo týrání.
Vlastní místnost totiž připomíná moderní dětský pokojíček. Oranžově vymalované stěny, v podobném odstínu koberec s myškami. V rohu místnosti dva gauče, uprostřed barevná křesílka. Nechybí ani bílo zelené skříňky, hračky a plyšáci. Na stropě jsou pak kamery, které výslech snímají. V této místnosti by si měl policista povídat s dětskými oběťmi. Na jedné ze stěn je umístěné zrcadlo. Je jediným spojením s další místností. Ta je mnohem menší a zatemněná. Odtud mohou výslech sledovat rodiče dětí, sociální pracovníci nebo v závažných případech i psycholog.
Poslední místnost, která se nachází přes krátkou chodbu, na první pohled připomíná klasickou zasedací místnost ve firmách. Kulatý stůl, několik židlí, na stěně zabudovaná televizní obrazovka a pod ní přístroje, které snímají záznamy z kamer ve výslechové místnosti. Policisté a kriminalisté odtud mohou sledovat průběh výslechu. Citlivější přístup Lukášova maminka tvrdí, že výslechová místnost je přínosem. „Samozřejmě nikomu z dětí, ani z rodičů nepřeji, aby museli absolvovat to, co můj syn, a někdy to jsou mnohem horší věci. Ale na psychiku dětí tohle prostředí určitě zapůsobí klidněji,“ říká. Podobného názoru je i Kateřina Froňková z Klatov. „Když jsou děti v podobném prostředí, jaké znají z domova, jsou uvolněnější, i když mluví s cizími lidmi. Ale přeji si, aby výslechová místnost byla využívaná raději co nejméně,“ říká Froňková.
