K Jordánu přijel i prezident Masaryk

Jako pětiletý kluk kráčel Jakub Holý pavilony Jihočeské výstavy na břehu Jordánu. Expozice měla připomenout význam Tábora po celém Československu. Nesplnila ale očekávání v počtu návštěvníků. I počasí bylo v roce 1929 proti. Dalo by se říct, že deštěm začala a deštěm také skončila.
Akce byla ojedinělá kombinací s výstavou československého válečnictví. První u nás. „Právem bylo ukazováno, že město Žižkovo jest nejvhodnějším místem, kde by se dokumentovala národní brannost minulá i přítomná,“ zmínil předseda výstavy Adolf Kroupa.
Kromě některých ministrů přijel i prezident Tomáš Garrigue Masaryk. Spojení významu práce a zbraní přijal slovy, že není lidské znásilňovat druhého ani národy, ale zároveň by bylo nelidské se nebránit.
Pro malého Jakuba ale existoval jen jeden pavilon v hlavním areálu. Na místě, kde dnes stojí stadion Míru a plavecký bazén. Visely tam obrazy jistebnického rodáka Richarda Laudy.
„Tak mi utkvěly v hlavě, že jsem je jako dospělý sháněl a chtěl někde koupit,“ vpozmíná Holý.
Bouře, která se Táborem během výstavy přehnala, se stala slavnému malíři osudnou.
„Snažil se zachránit své dílo, silně nastydl a čtrnáct dní nato zemřel,“ říká Holý.
Hlavní areál nabízel návštěvníkům expozice různých druhů průmyslu, také Prahy a jihočeských měst, peněžnictví, pojišťovnictví a odborného školství. Představily se tam jednotlivé firmy. Expozice byly rozeseté i různě po městě. V budově reálky sídlila sociálně zdravotnická, nábytku a bytového zařízení. Vystavovali tam i cukráři, voskaři. Dívčí škola Na Parkánech zase patřila školství. Na staré radnici byla expozice muzejní, ve spořitelně na Žižkově náměstí výtvarného umění, v sokolovně sokolská.
„Vím, že jeden pavilon po výstavě převezli do Plané a sloužil sokolům k cvičení,“ říká Holý, který dnes žije v Praze.
Vybavuje si, jak jednotlivé dřevěné budovy poskytovaly velkorysý prostor.
O svěží dojem se postarali vyhlášení architekti a táborští rodáci Jan Chomutovský a Theodor Petřík. Pozemek určený pro výstavu je nadchl.
„Skýtá neobyčejné přírodní krásy. Úkol architekta je nasnadě. Podchytit všechny tyto možnosti a vytvořit výstavu v duchu moderního dneška,“ zní zkrácený komentář Chomutovského.

Skoro čtvrt milionu lidí

Odůvodňuje, proč byla táborská výstava pojmenovaná Jihočeskou. O jižních Čechách zbytek Čechoslováků prý mluvil paušálně. Že se vylidňují, je v nich nedostatek průmyslu, jsou odstrkované, což byl důsledek z dob rakouského panství. Výstava měla naopak dokumentovat vyspělost místních lidí ve všech oborech práce. Paradoxně ale nepřišlo mnoho návštěvníků. I když do Tábora směřovaly zájezdy a celkový počet 232 500 platících osob by se mohl zdát podle dnešních měřítek minimálně uspokojivý. Ne ale podle předsedy Adolfa Kroupy. Přičítal to živelné katastrofě. Větrnné vichřici a bouři, které poznamenaly i život obyvatel a silně poničily expozice. Jejich účinky navíc novináři zveličovali. Organizátoři tak na výstavě prodělali. Přesto podle nich splnila účel. „Rozšířila známost Tábora a jeho krásného okolí a přispěla k jeho okrášlení investicemi trvalé ceny,“ poznamenal předseda výstavy Kroupa.