„Je to fakt nešťastná sezona“

Když v roce 2004 odcházela do dánského házenkářského klubu Sonderjysk Elitesport, měla už Alena Vocilková, tehdy ještě s dívčím jménem Polášková, na kontě dva mistrovské tituly, vítězství v Českém poháru a účast v reprezentaci. Vracela se po pěti letech a znovu si zvykala na československou interligu. Na začátku letošní sezony se musela smířit s tím, že po odchodu několika zkušených hráček patří ve svých dvaatřiceti letech v týmu najednou k těm nejstarším. Podle zkušené spojky bojují hráčky Zory letos hlavně s početnou marodkou.

Po skončení letošní sezony se určitě bude vzpomínat na nedávnou výhru Olomouce nad Michalovcemi. Čím to, že tak silný tým porazíte a se slabšími soupeři jako Písek a Poruba se trápíte?

Myslím si, že nám vyhovuje silný soupeř, na kterého se umíme namotivovat. Vyhecujeme se, protože víme, že nemáme co ztratit. Navíc s Michalovcemi to byl jeden z těch vzácných zápasů, kdy byla základní sestava kompletní, nikdo nebyl nemocný nebo zraněný.

Proč se Zoře v letošním ročníku interligy příliš nedaří?

Myslím si, že nezvládáme druhé poločasy, nemáme kondici na to, abychom uhrály celý zápas naplno. V druhé půlce často dostáváme „trháky“, to znamená, že se nevracíme do obrany. A samozřejmě naši hru ovlivnily časté zranění a nemoci. Nechci se na to vymlouvat, ale je to hodně nešťastné, musím říct, že takovou marodku jsem za svou kariéru snad nezažila. K dovršení toho všeho se teď ještě zranila Lucka Fabíková. Musíme to nějak dohrát a pak si odpočineme.

Ostře sledovaný bude určitě zápas s Pískem na konci března. Písek vás letos v tabulce neustále pronásleduje. Co udělat pro to, aby se neopakovala podzimní prohra?

To je právě otázka… Písek má předvysunutou obranu, která nám moc nevyhovuje. Musíme se na to soustředit, nacvičovat kombinace. A hlavně musíme jet v tomhle duelu všechny naplno, od brankářek po útočnice. Písek šel v sezoně hodně nahoru a má spojky, které jsou schopné skvěle zahrát. Doufám, že závěr základní části zvládneme a do první čtyřky se vlezeme. Vůbec si nedovedu představit, že by se to nepovedlo.

Neláká vás občas coby zkušenou spojku utéct z obrany a vystřelit si na branku?

Svou úlohu v obraně jsem převzala dobrovolně. Stále víc mě bolela kolena, takže už jsem nechtěla tolik běhat v útoku a stáhla se spíš dozadu. Ale musím říct, že někdy mě ruce svrbí. Kolena už mám v pořádku, ale chci, aby se mladé holky vyhrály a já jim vpředu nezabírala místo.

Před dvěma lety jste se vrátila z Dánska. Jaký byl rozdíl mezi začátky v tamní lize a návratem domů?

Začátky byly samozřejmě těžké, ale do zahraničí jsem každopádně chtěla. Se Zorou jsem vybojovala tituly, dostala jsem se do reprezentace, takže jsem si řekla, že bych to mohla zúročit venku. Dánská soutěž je nejlepší na světě, takže jsem se těšila, jak to bude vypadat. Na návratu bylo nejtěžší to rozhodování. Myslela jsem hlavně na rodinu a hrát házenou už se mi nechtělo. Ale pak jsem si řekla, že do toho v Olomouci ještě půjdu.