Jak se žilo se sovětskou okupační armádou za zády
Hranice/ Obrovské placaté čepice sovětských důstojníků, zvláštně namalované Rusky s vysokými účesy, děvčátka ve školních uniformách s velkými mašlemi, ruské pochoutky v obchodě Univěrmág, kšeftování s benzinem, ale také noční přejezdy vojenských kolon z Hranic na Libavou, kdy se domy u silnice chvěly. Tak vzpomínají lidé na roky, kdy v Hranicích pobýval sovětský raketový oddíl.
„Když Rusové přijeli do Hranic v květnu 1945, pokládali životy. Když přijeli v roce 1968, mířili tanky na lidi,“ řekl pamětník Ladislav Janda. Z osvoboditelů se stali okupanti. Zůstali dlouhé roky v blízkém vojenském prostoru Libavá a v Olomouci. Do Hranic přišli sovětští vojáci ještě jednou. S raketami. Na Štědrý den roku 1983. Přivezli své rodiny a obsadili kasárna Jaslo. Pro rodiny důstojníků vyrostlo v rekordním čase na okraji města sídliště s obchody a školou. Většina vojáků opustila město v roce 1988 s odsunem raket.
Život se Sověty
O pobytu Sovětů v Hranicích jsou jen kusé informace a pár fotek. „Vojáky nikdo fotit nesměl,“ konstatoval historik Jiří Nebeský.
Když Spojené státy rozmístily své rakety v západní Evropě, Sověti reagovali umístěním dvou raketových brigád do Německé demokratické republiky a jedné do Československa, do Hranic. Brigády byly vyzbrojené raketovým systémem Temp-S s doletem až 900 kilometrů, což byla nejsilnější zbraň, která se kdy nacházela v Československu.
Většina místních vojáky ignorovala. „Ze začátku na ně lidé vrhali nevraživé pohledy, pak je ignorovali. Byli taková uzavřená komunita, chodili sice po městě, potkávali jsme je, ale nevšímali jsme si jich,“ řekl Ladislav Janda.
Jeho slova potvrzuje i bývalý voják z povolání Pravoslav Opletal. „S Rusy jsme do styku nepřišli. Jen když jsme potřebovali součástky na jejich techniku, tak jsme se na ně obrátili. My, kteří jsme zažili rok 1968, jsme s nimi nechtěli nic mít. Někteří s nimi ale kšeftovali, hlavně s benzinem,“ uvedl Opletal.
Do Hranic přišly i rodiny důstojníků. „Děti chodily v uniformách, holky nosily velké mašle. Příchod Rusů do města jsme jako děti braly tak, že nám zabrali školu. Museli jsme se kvůli nim přesunout ze školy na Školním náměstí do školy na třídě 1. máje. Žádné vztahy jsme s nimi nenavazovali. Byly to oddělené světy a ani nebyl oficiální tlak to propojit,“ sdělil Nebeský.
Mnozí vzpomínají na ruský obchod. „Prodávaly tam Rusky, byly zvláštně namalované a měly velké účesy. Chodila jsem tam na ruské cukrovinky,“ zavzpomínala Iva Cahlíková.
Strach v místních vyvolávaly neustálé přejezdy kolony těžkých vojenských aut z Hranic na Libavou. Rakety převáželi většinou v noci. „Pořád dokola, sem a tam. Když jela kolona, uzavřeli vedlejší ulice. Všechno dunělo, sklo v oknech se chvělo,“ dodal Janda.
Sověti děkovali za nevšední péči
Když v prosinci 1987 podepsaly USA a Sovětský svaz smlouvu o likvidaci raket, začal 25. února 1988 odsun čtyřiadvaceti odpalovacích zařízení a devětatřiceti raketových nosičů z Hranic. Až do 16. března 1988 odjížděly z Hranic vlaky s raketami do Sovětského svazu.
Při odjezdu prvního transportu se v kasárnách Jaslo konal mítink. „Velitel sovětského vojenského raketového oddílu pplk. Vjačeslav Granovakij poděkoval představitelům města za jejich nevšední péči,“ informoval tehdy dobový tisk.
Stěhovaly se i rodiny důstojníků. Prodávaly levně ledničky, nábytek, televize a místní nakupovali. Byty, dva obchody, škola a kasárna se vrátily do českých rukou. Ve škole na Nové ulici zasedli čeští žáci už v září 1988. Druhá sovětská škola na Školním náměstí, kam ještě v roce 1990 autobusy denně svážely 167 dětí z Kozlova, Frenštátu a Ostravy, se městu vrátila později.
