Hrdina? Vinnetou i dárce kostní dřeně
Lukáš Pollert nemá času nazbyt. Redaktora přijal během služby na oddělení Emergency Ústřední vojenské nemocnice v Praze. Mezi otázkami a odpověďmi odbíhal k pacientům, které tam svážejí sanitky a vrtulníky. Rozhovor tak vznikal na místě, kde se rozhoduje o životě či smrti každý den.
Jak vypadá vaše služba na oddělení Emergency?
Řešíme tady úplně všechno. Lidi s těžkými zraněními, s infarktem, se zápalem plic, epileptickým záchvatem, zlomeninou nebo nějakým krvácením. Ale i lidi, co píchl komár, nebo mají teplotu. Nechci to snižovat, může jim být skutečně zle. Jsme tady i pro ně.
Kolika lidem tady jde o život?
Tak třem, čtyřem za den. Teď tady máme nějaké krvácení do hlavy, ten člověk to asi nepřežije. Spontánní krvácení, stává se to i třicátníkům. Často není hned jasné, jak je to vážné. Přijde sem třicet lidí s dušností, u většiny nic zásadního, ale jeden z nich může mít plicní embolii.
Jsou podle vás lékaři zachraňující životy hrdinové?
Vůbec ne. Neriskují svůj život. Když podá skvělý výkon třeba dirigent, je z toho nádherný koncert. To stejné je, když se chirurgovi povede operace. To spíš třeba řidiči autobusů nebo piloti, kteří zvládnou nebezpečnou situaci. Mají zodpovědnost za desítky lidských životů. Anebo hasiči a policisté. Ti skutečně hodně riskují.
Jezdil jste se záchrankou k dopravním nehodám. Dokázali obyčejní lidé pomoci zraněným před příjezdem profesionálů?
Uměli to. Poskytli skutečně kvalitní první pomoc. Ale stačí zavolat 155. Už to se počítá.
Pomáhal jste někdy i mimo službu?
Nějakým opilcům, kteří leželi na zemi. Hned nepoznáte, co těm lidem je.
A co před dvanácti lety v Troji na tréninku?
Jak se topil ten kanoista? Kluci ho vytáhli a s kamarádem jsme ho oživovali. Byl pod vodou dvacet minut. Dnes zase závodí. Už se o tom psalo dost.
Kdo je hrdina pro vás?
Někdo jako Vinnetou nebo Old Shatterhand. Člověk, který se pouští do nebezpečí pro někoho jiného.
Napadá vás někdo takový ze současnosti?
Třeba Michal Velíšek (V roce 2005 se v pražském parku zastal ženy, kterou obtěžoval opilý David Lubina. Ten Velíška zastřelil. Pozn. red.). Byl to hodně medializovaný případ, určitě je takových lidí v republice víc.
Děkujeme, že jste zaštítil anketu Hrdina roku.
Lidí, které vnímám jako hrdiny, si velmi vážím. Nevím, jestli bych se ve stejné situaci zachoval jako oni, jestli bych se nebál. Stejně jako dárců kostní dřeně, to je hodně nepříjemný zákrok. Chodím i na akci, kde jsou ochrnuté malé děti po obrně nebo po úrazech a závodí v plavání. A mají přitom třeba pohyblivou jen část jedné ruky. V životě to nevzdaly, začaly sportovat, i přes všechny obtíže, které to přináší jim i jejich rodinám.
Je to tedy také hrdinství, takhle překonat sám sebe?
Ano. Někteří takto postižení rezignovali a místo sportu začali pít. Jiní se s tím poprali. Jsou to zajímavé osudy. Pro to všechno je mi sympatická anketa Sedmičky. Rád poznám lidi, kteří se hrdinsky zachovali, a pohovořím s nimi. Vážím si jich.
Kdo je Lukáš Pollert
Narodil se 24. 3. 1970.
V roce 1992 získal ve vodním slalomu zlato na olympiádě v Barceloně, v roce 1996 stříbro v Atlantě. Medaile prodal, peníze dal na pomoc narkomanům.
Pracuje jako lékař.
Žije s družkou Pavlou. Má s ní čtyři děti a v květnu čeká páté.
