Fotograf, který se stal neviditelným

Před sedmi lety zavedla touha po zajímavých fotografiích Martina Holíka do „ghetta“ v Kojetínské ulici v rodném Přerově. Právě tam se tehdy dozvěděl o životě Romů v osadách na východním Slovensku. Pro Holíka, který žije v Olomouci, to byla velká výzva. V roce 2006 se vydal do Letanovcí nedaleko Spišské Nové Vsi. Fotograf oceněný v Czech Press Photo teď své snímky ze Slovenska vystavuje až do konce července v olomoucké Vyšší odborné škole Caritas v Křížkovského ulici.
Holík v uplynulých letech jezdil i do dalších vesnic, na východě Slovenska strávil v jednom zátahu i celý měsíc. „Ze začátku se kolem vás nahrne kupa dětí a nedá se moc fotit. Proto je dobré strávit tam delší dobu. Člověku pak místní začnou více důvěřovat, není už středem pozornosti a po čase se stane prakticky neviditelným,“ vysvětluje Holík.
I tak není pořízení dobrých snímků snadnou záležitostí. „Záleží na štěstí. Jejich den spočívá v tom, že ráno vstanou, zatopí v kamnech, vaří, leží v posteli, perou nebo jdou na dřevo do nedalekého národního parku. Někdy za tři dny neuděláte jedinou fotku. Pak se ve dvou hodinách něco semele, třeba když zabijí prase, a už je to jiné,“ vypráví Holík. V Letanovcích si našel přátele, dokonce mu nechali jednu chajdu celou pro sebe. A tak se postupně dostával tamějšímu životu pod kůži a mohl do obrázků přetavit onu slovy stěží popsatelnou atmosféru spontánního žití, v němž se hudba a tanec mísí se štěkotem volně pobíhajících psů. Zažil rána prodchnutá podivným zápachem, který se line z odpadků poházených kolem vevnitř pečlivě poklizených chat. Mohl zvěčnit i večerní sešlosti u dobrého pití a televizoru, který hraje jen díky elektřině z autobaterií.

„Ať to nerozbiješ!“

První fotografické vybavení, které si vyzkoušel, byly dědečkovy staré Zenity a Flexarety. „Vždycky jsem mu je bral, a on se pak zlobil. Bál se, že je rozbiju. Když jsem nakonec od dědy konečně dostal foťák, vrhl jsem se na focení květin,“ vzpomíná. Hlavní zlom nastal, když se Holík vydal s kamarádem na Ukrajinu. „Viděl jsem nemocnici, kde se léčili HIV pozitivní lidé. Když jsem tam jel podruhé, vzal jsem si foťák,“ líčí mladík. Chtěl zachytit život amatérských boxerů v Gaze, ale nedostal víza. A tak si vymyslel náhradní program. U palestinské zdi zvěčnil muže čekající u přechodu, až je vojáci pustí za prací. S těmito snímky pak uspěl v jedné z kategorií prestižní fotografické soutěže Czech Press Photo. Když fotil v nemocnici holčičku bez nohou, zatkli ho Izraelci a sebrali mu přístroj. „Vyslýchali mě, jako bych byl terorista,“ vzpomíná Holík.
Realita prožitých svízelí ho neodradila od odjezdu do Albánie. S prstem na spoušti fotoaparátu zachycoval drásavou skutečnost pro agenturu, která pomáhala tamějším chudým lidem umírajícím na rakovinu, kteří nemají peníze na léčbu. Jeho snem je teď fotit kočovné Romy, kteří křižují Rumunsko „postaru“ s koňskými povozy. Na své kamarády na východním Slovensku ale nezapomíná. „Už v červnu za nimi určitě na pár dní zajedu. Jenom tak, na návštěvu. A foťák tentokrát asi výjimečně nechám doma,“ dodává Holík.
Jeho výstava je přístupná každý všední den od osmi hodin ráno do tří hodin odpoledne.