Exotické portréty foťákem od matikáře

Mnozí olomoučtí milovníci kultury byli při pohledu do letošního plánu výstav muzea moderního umění překvapení. Objevilo se v něm totiž jméno neznámé autorky Veroniky Vackové. Od začátku července už nejen kulturní fajnšmekři vědí, o koho jde: o jednadvacetiletou olomouckou rodačku, která v roce 2006 vyměnila studia na Gymnáziu Hejčín za cestu do Latinské Ameriky.
Za dva roky života v pěti exotických zemích pořídila desítky černobílých portrétních fotografií. Od začátku prázdnin až do října je vystavuje v kavárně Café ´87.
„Zajímala jsem se o to, zda je možné vycestovat někam do zahraničí a studovat tam. A tak jsem si našla organizaci United World College, která sdružuje studenty ze všech zemí světa tak, aby se během dvou let dobře poznali a skamarádili,“ říká Vacková. Její první volbou byla v roce 2006 Itálie. „Bylo to blízko, navíc je to krásná země v Evropě. Nakonec mě ale poslali na Kostariku, o které jsem do té doby vůbec nic nevěděla. Měla jsem jenom obecné představy, které se od reality dost lišily,“ vzpomíná studentka.

Kostarika, škola života

Změna místa ji ale nerozzlobila. Věděla totiž, že je to obrovská šance. „Zpětně musím říct, že jsem ráda, že ta Evropa nakonec nevyšla. Když se člověk dostane do země, která je tak odlišná od jeho domova, získá úplně nový pohled na svět,“ tvrdí Vacková.
Na Kostariku už odjížděla vybavená fotoaparátem, který získala trochu kuriózně: od svého učitele matematiky. „Prodal mi ho levně, protože si myslel, že už nefunguje. Nechala jsem ho spravit, vzala ho s sebou a začala na cestách fotografovat svoje známé a kamarády,“ vypráví dívka.
Vacková brzy zjistila, že fotit portréty je pro ni mnohem zajímavější než focení krajin. „Když fotím něco, co znám a k čemu mám vztah, má ten snímek pro mě úplně jinou hodnotu. Navíc si chci cestování užívat, a to obvykle moc nejde, když mám foťák neustále u sebe. Mám pak pořád tendenci přemýšlet, z čeho by byla dobrá fotka, a sleduju okolí jakoby přes objektiv. Proto snímky z cest raději moc nedělám,“ vysvětluje studentka.

Kuba jako legenda

Za dva roky navštívila Vacková kromě Kostariky i další latinskoamerické země, Nikaraguu, Kubu, Peru a Ekvádor. „Na Kubě jsem oslavila Vánoce. To byl asi největší zážitek ze všech mých cest. Je to úplně jiný svět a člověk z Evropy má pocit, jako by se vrátil o padesát let zpátky. U nás lidé vnímají Kubu hodně negativně, především v souvislosti s komunistickým režimem. Naopak pro lidi ze Střední Ameriky je tahle země něco jako legenda, mýtus,“ říká Vacková.
Za každou z fotografií, které mohou Olomoučané vidět v Café ´87, je zajímavý lidský osud. Asi nejpůsobivější je podle autorky příběh indické dívky Nazeemy. „Narodila se v chudé rodině a už jako dítě musela pracovat v domě, v němž zažívala bití a tresty. Rozhodla se, že uteče. Žila asi rok na ulici a pak namluvila policistům, že je sirotek. V sirotčinci ji po čase objevila jedna španělská novinářka, která chtěla adoptovat holčičku, a vzala ji do Španělska,“ vypráví Vacková.
Ani na jihozápadě Evropy ale zpočátku Nazeema nenašla štěstí. „Ostatní děti ji tam kvůli tmavé barvě pleti diskriminovaly, takže se rozhodla, že někam na pár let vycestuje. Shodou okolností se přihlásila na stejný program jako já a staly jsme se dobrými kamarádkami,“ říká studentka.

Film o Naseemě

Osudu kamarádky se bude Vacková i dál věnovat. A přitom uplatní i nové zkušenosti ze studia filmu na Wesleyan University v americkém Connecticutu. „Nazeemu teď přijali na vysokou školu ve Spojených státech. V budoucnu se chce vydat zpátky do Indie hledat svou rodinu. Domluvily jsme se, že ji doprovodím a zdokumentuji její cestu,“ plánuje Vacková.