Důl Alexandr aneb spravte si vlastní šachtu

Důl Alexander stojí v ostravských Kunčičkách. Těžit uhlí se tu začalo v roce 1898, přesto se až v roce 1992. O rok později horníci jámu zasypali jámu a zchátralý areál se stal kulturní památkou.
Nyní je ve vlastnictví Charity svatého Alexandra, už osm let fungují v jedné z budov chráněné dílny. Stolárna pro muže, textilní výroba pro ženy. I přes nelehké časy zaměstnává Charita sedm desítek zaměstnanců, z nichž drtivá většina má zdravotní znevýhodnění. „Dřeme jako koni, šetříme,“ odpovídá ředitel Charity Pavel Folta na otázku, jak chráněné dílny ekonomicky přežívají. Areál někdejšího dolu tvoří celkem tři budovy. Druhá z budov se nyní rekonstruuje. Říká se jí kočárovna. Patrně sloužila jako opravna důlních vozíků, jisté to ale není. „Při rekonstrukcích jsme narazili na kolejnice, tak by to odpovídalo,“ myslí si Věnomír Merta, ekonom Charity. Jak vlastně areál vypadal před devastací, to jeho dnešní zachránci ani nevědí. „Pátrali jsme v archivech po fotkách, ale nic jsme nenašli. Existují jen staré fotografie šachty směrem od kolejí, ale na nich areál vidět není,“stěžuje si Merta. Lidé z Charity se zajímali, zda by se nenašel někdo ze starých havířů, který by nějaké materiály a nejlépe fotografie Alexandru schraňoval. Veškeré výzvy však zatím padají na neúrodnou půdu. Pamětníci prostě nejsou. Chlapi sobě
Před kočárovou, která je už alespoň částečně pokrytá novou bílou omítkou, svařuje kovové konstrukce Jan Bartusek. Je zaměstnancem Charity svatého Alexandra už devět let. Je téměř hluchoněmý a tlumočit pomocí posunků mu při domluvě se světem musí jeho sestra, která je v Charitě zaměstnána také. „Svařuji okna pro celou kočárovnu. Dvanáct kusů. Je to náročné a těžké. Musím to vymyslet tak, aby všechno odpovídalo přání památkářů,“ říká s pomocí své sestry excelentní svářeč. „Spoustu prací si na opravě areálu musí naši chlapi udělat sami. Jinak by se to vůbec nedalo finančně zvládnout,“ konstatuje ředitel Pavel Folta. Téměř hluchoněmý svářeč Bartusek je klasickým příkladem zdejšího zaměstnance. Pětadvacet let pracoval na OPBH v Havířově, podnik skončil a on o práci přišel. Byl na úřadu práce, pak se naštěstí pro něj uvolnilo v Charitě v Kunčičkách místo. „Je to výborné,“ pochvaluje si a zapíná svářečku. Lidé jsou rádi, že mají zaměstnání. Ještě loni byl trh práce dokonce tak hladový, že i někteří handicapovaní tady dávali výpovědi a odcházeli za lepším platem do soukromých firem. Teď jsou mnozí z nich bez práce a chtěli by zpátky. Jenže místa nejsou.
A kde je odpad?
Oprava jen kočárovny má vyjít na nějakých dvanáct až patnáct milionů korun. Peníze na vzkříšení Alexandra putují v různých částkách z kraje, z města nebo i z Nadace OKD. Folta, ředitel katolické Charity, se nezdráhá nazvat tyto peníze polozázrakem.
„Jeden problém za všechny. Marně hledáme kanalizaci. Prostě vůbec není tam, kde by podle původních plánů měla být,“ vykládá Věnomír Merta při exkurzi po kočárovně. „Čtyřicet let to tu vlastně jen padalo,“ popisuje výstižně stav areálu před rekonstrukcí. V části již opravené kočárovny funguje chráněná dílna, kde pět zaměstnanců třídí a drtí plastový odpad. Opravy celé budovy snad budou dokončeny příští rok a dílnu tak bude možné rozšířit.
V dezolátním stavu zůstává třetí z budov. Náklady na její rekonstrukci jsou odhadovány na téměř dvacet miliónů korun. „Máme už projekt zahrnující chráněné bydlení. Tak by práci třeba na dvě hodiny denně v našich dílnách mohli dělat i lidé s mentálním postižením, kteří by tu našli rovnou i domov. Takový areál jsem viděl v Německu,“ stojí před starou kulturní památkou na spadnutí ředitel Folta. „Určitě bychom s takovým areálem byli první na Ostravsku, ne-li rovnou v republice,“ zasní se.