Divadlo lidem otevírá srdce i duše

Úvodní večer 15. ročníku královéhradeckého festivalu Divadlo evropských regionů patřil souboru polské scény divadla z Českého Těšína. Inscenaci Viva Verdi jejímiž hrdiny jsou dva velikáni světové hudby Giuseppe Verdi a Arrigo Boito s tamními herci nazkoušel režisér Michal Tarant

jak se vám pracovalo se souborem Polské scény?

„Mám velice rád polskou kulturu a jazyk, ale je něco jiného povídat si s kamarády na ulici a vést zkoušky, během kterých musíte vyjadřovat své myšlenky, které se často týkají intimních sfér, abstrakce a duchovna. Mezi režisérem a hercem však funguje ještě jiný způsob dorozumívání - nonverbální komunikace, která probíhá na úrovni emoce, čímž se jazyková bariéra docela vytrácí. Polský a český soubor Těšínského divadla pracuje ve zcela specifických a jedinečných podmínkách a musím uznat, že pozorovat jeho práci je pro mě velice zajímavé.“

Mohl byste vysvětlit, co se skrývá za pojmy „opravdové herectví“ a „opravdové umění“, o kterých jste tak často mluvil na zkouškách?

„Umění, především pak divadlo, by mělo lidem nabízet to, co jinde v životě postrádají. Tvrdím, že by mělo lidem otevírat jejich srdce a duše, stejně jako by mělo usilovat o sdělování podstatných věcí. Mělo by nás umět vytrhnout ze spěchu každodennosti, ze záplavy zbytečných a destruktivních informací, kterým bychom se neměli poddávat. Je třeba, aby se člověk podíval někam tam nahoru, kde svítí hvězdy, měsíc a slunce, a právě tam hledal kompas, který ho povede životem. Je důležité, aby v tom pralese prožitků a každodenních pseudo-zážitků našel šipku, která někam vede. Na životní cestě je pak třeba být ostražitý a nepřikládat váhu povrchním prožitkům. V tvorbě všeobecně, a není vůbec podstatné, jestli jde o houslistu, operní pěvkyni, rockového hudebníka, dirigenta nebo herce, platí, že klíč k opravdovému umění spočívá ve schopnosti sou-středění a otevření se.“

V jednom z rozhovorů jste řekl, že režisér má být zároveň psychologem a zpovědníkem.

„Mluvil jsem tehdy v kontextu operní tvorby, protože operní herectví je možné srovnávat - ve smyslu estetickém i artistním, jelikož opera klade na interprety absolutní, psychofyzické nároky - s výkony nejlepších sportovců. Činoherní herec s chřipkou může předstírat, že hraje Hamleta a možná si toho ani nevšimnete, stejně jako se herec po neprospané noci může na jevišti tvářit, že je třeba Salieri. U baletu nebo opery se za nic neschováte. Herec - pěvec nebo tanečník - nemůže předstírat, že je Macbeth nebo Lear, když pro to nemá odpovídající predispozice. Většinou se jedná o velkou psychickou zátěž, o absolutní podřízení se roli. Hlasy operních zpěváků jdou často až do nepřirozených výšek a jakýkoli handicap, technický problém nebo psychická zátěž se na hereckém výkonu ihned projeví. V této souvislosti pak tvrdím, že režisér nebo dirigent musí mít schopnost vycítit ja-koukoli pokřivenost, předvídat nenadálou situaci a rozpoznat ohromné riziko, které posléze brání herci, aby podal odpovídající a plný výkon. Režisér zná mnohá tajemství herců, protože největší operní partie jsou velice riskantní, až na samé hranici lidských možností.“

Často prý někomu na zkoušce říkáte „jste dobrý člověk, jen ten svět kolem vás je zlý“. Jakou šanci má ten „dobrý člo-věk“ v tom „zlém světě“?

„Člověk má možnost rozhodnout se, kte-rou cestou se v životě vydá. Samozřejmě člověk má možnost skrze své dovednosti dosáhnout jakéhosi přesahu či transcendentálna. A pokud ze svých dovedností odmítá čerpat, je to prohra.“