Děkuji, pane doktore
Čas, který jsem strávila při psaní článku s Bohdanem Pomahačem starším a jeho synem chirurgem Bostonské kliniky, mi po dlouhé době vlil optimismus do žil.
Opět jsem se utvrdila v tom, že pokud člověk opravdu něco umí, bývá většinou skromný, spolehlivý, moudrý a lidský. Právě tyto vlastnosti jaksi postrádám u takzvané „elity“ našeho národa, kde platí ono známé Dej volovi moc a uvidíš, co se stane. Naplněna touto negací jsem proto lapala po dechu nad pokorou a vstřícností obou Pomahačů, kteří žijí ve světě bez onoho českého „něco za něco“. Bylo to jako pohlazení a nadechnutí se čerstvého vzduchu. Oba mi hodně pomohli. Nakonec to mají ve svém příjmení. Dobře, že jste šel za svým snem, pane doktore Pomahači.
