Člověk může ztratit leccos. Hlavně si musí pamatovat, kde sídlí Ztráty a nálezy

Rohový dům v ulici Karolíny Světlé je nenápadný. Ten, kdo si nevšimne cedule na domě, se nejprve snaží dozvonit na gynekologickou ordinaci. Ten, kdo si jí všimne, zjistí, že vchod do Ztrát a nálezů je za rohem. Centrální Ztráty a nálezy v hlavním městě tak samy působí trochu ztraceně.

Prosklenými dveřmi se vstupuje do místnosti trochu připomínající byty starých lidí, kteří si léta schovávají věci s tím, že se „jednou budou hodit“. Rozdíl je v tom, že na předmětech nemají cedulky s dobou a místem nálezu.

Praha má centrálu v ulici Karolíny Světlé

„Každý, kdo najde ztracenou věc, ji musí podle občanského zákoníku vydat vlastníkovi,“ říká Jana Masopustová z magistrátu, který Ztráty a nálezy provozuje. Pokud je majitel neznámý, nálezce má věc odevzdat městu. „Každoročně zaznamenáváme nárůst věcí odevzdaných i věcí vrácených majitelům,“ podotýká Masopustová.

Jedním z důvodů podle Masopustové může být také to, že nově jsou všechny věci nalezené v hlavním městě svážené právě do centrály v ulici Karolíny Světlé.

Ztracené věci jsou v úschovně půl roku

Proslulé dražby Českých drah už se po zřízení centrálních Ztrát a nálezů nekonají. „Neděláme už ani dražby různých zvláštností, které byly dřív populární. Teď vše putuje na magistrát,“ vysvětluje mluvčí Českých drah Petr Šťáhlavský. I přesto mají dráhy své Ztráty a nálezy, kde ztracené věci skladují zhruba měsíc.

„Když někdo něco zapomene ve vlaku, tak pokud to někdo nevezme, dostane zpravidla věc v cílové stanici,“ říká Šťáhlavský s tím, že když si cestující vzpomene hned poté, co vystoupí, a hned to nahlásí, zaměstnanci drah pro zapomenutou věc pošlou průvodčího. „I mně se stalo, že jsem si ve vlaku zapomněl bundu,“ podotýká Šťáhlavský.

Podobný princip jako v Českých drahách platí i v pražské hromadné dopravě. Když si člověk vzpomene včas a zavolá na infolinku dopravního podniku, dispečer oznámí ztrátu řidiči. „Ten pak pro věc zajde,“ říká mluvčí podniku Ondřej Pečený. Pokud si cestující vzpomene později, na infolince mu pracovníci dopravního podniku oznámí, ve kterém depu nebo garáži si může nalezenou věc vyzvednout. Po týdnu ale nález putuje opět do centrálních Ztrát a nálezů, kde ho uchovávají půl roku.

Klíče, fritovací hrnec i urna s nebožtíkem

„Některé nálezy jsou méně obvyklé. Je to například socha – torzo ženy, fritovací hrnec, atrapa výbušniny, prázdná rakev, urna i s obsahem, přední nárazník auta, invalidní vozík, barové stoličky nebo zubní náhrady,“ vyjmenovává Masopustová s tím, že nejčastěji se však ztrácejí peněženky, zavazadla, doklady a klíče.

Třeba Marie Lukešová z Holešovic má za poslední tři roky již pátý svazek klíčů. Kvůli tomu, že si dvakrát nemohla vzpomenout, kde klíče ztratila, už musela doma dvakrát vyměňovat zámek. „Začínám uvažovat o tom, že začnu klíče nosit na šňůrce na krku, jako když jsem byla malá,“ říká s nadsázkou čtyřiatřicetiletá úřednice, která se označuje za chronickou ztrácečku.

Přitom do Ztrát a nálezů nikdy nezašla, aby se zeptala, zda tam její klíče někdo neodevzdal. Možná by zjistila, že tam její svazek visí na zdi společně s dalšími desítkami podobných. Hezky srovnané podle měsíce, kdy je nálezci odevzdali.

Svá oddělení ztrát a nálezů mají i haly

Nutnosti shromažďovat věci, které lidé našli pod sedačkami, na záchodech či na chodbách, se nevyhnou sportovní haly. „Pokud se najde něco při zápase, hlavně cennější věci jako třeba mobil, okamžitě to hlásíme do rozhlasu. Ostatní věci najdou lidé v zákaznickém centru nebo na obchodním oddělení,“ vysvětluje zvyklosti v Tesla Aréně Radek Papáček z marketingu HC Sparta Praha.

Víc věcí než v holešovické aréně se ale ztrácí v libeňské O2 aréně. Především proto, že patří často velkým koncertům a dalším akcím. Proto má hala na internetových stránkách speciální sekci věnovanou ztrátám.

„Dotazů přes internet není příliš, tak dva až tři za měsíc. Záleží ale na tom, kolik velkých akcí se v aréně koná,“ říká Zdeněk Zikmund, mluvčí Sazky, která provozuje O2 arénu.

Oznámení podaná touto cestou vyřizuje on. „Předám ho dispečinku, který ztrátu zjišťuje u pořadatelské a úklidové služby. Návštěvníka, který věc ztratil, pak informujeme, jestli se našla, nebo ne. Pokud ano, může si ji v aréně vyzvednout,“ říká Zikmund.

Někdy ale úklidová firma hledá zbytečně i přesto, že věc nikdo neukradl. Například když si návštěvník nepamatuje, kde hledanou věc zapomněl. Podle Zikmunda se to občas stává, třeba když je dotyčný po velké party, které se v O2 aréně konají. „Jeden z návštěvníků nám oznámil, že na taneční party, která se den předtím v O2 aréně konala, nechal bundu. Nezaregistroval ale, že to nebylo u nás, ale v jiné hale,“ vzpomíná s úsměvem Zikmund.

Bez registrace čip nepomůže

Zvláštním případem jsou ztracená zvířata. Jejich majitelé si je sice mohou nechat očipovat, ale když se jejich zvířata zaběhnou a čip není zaregistrovaný, při pátrání po nich to nepomůže.

„Pokud si majitel čip nezaregistruje, je zvíře v podstatě nedohledatelné, tedy jako by nemělo čip. Čip totiž neobsahuje jméno ani kontakt majitele,“ vysvětluje Miroslava Michálková z Centrální evidence zvířat a věcí.

Čtečky čipů mají strážníci. Pokud tedy majitel zvířete číslo čipu registroval, o nálezu svého psa, kočky nebo fretky dostane upozornění, případně si nález dohledá na internetu.
Podle Michálkové se dá očipovat a následně zaregistrovat prakticky cokoli. „Nejčastěji čipujeme kola,“ říká Michálková.

I když v případě kola je čipování spíše obranou před zloději, nikoli před vlastní zapomnětlivostí. V ostatních případech platí hlavní zásada: nezapomenout, kde člověk věc zapomněl.