Chtěla skleněnou rakev. Aby viděla, kdo jí přišel na pohřeb, vypráví Cimický
Psychiatr Jan Cimický ulevuje duším současníků, decimovaných stresem. Jak přiznává, doslova pookřeje, když se mu v ordinaci objeví nějaký „opravdický blázen“. Zároveň s nadsázkou tvrdí, že dnes už nikdo není normální, jsou jen lidé nedokonale vyšetření.
Relaxuje při psaní a překládání. Nedávno mu Eva Pilarová v Luxoru pokřtila další knížku přeloženou z francouzštiny pod názvem „Než odejdu navždy“.
„Zachycuje poslední měsíce života jedné silné ženy, která ani před smrtí neztratila humor,“ říká dvaašedesátiletý psychiatr.
To vám nestačí smutné příběhy, které slýcháte v ordinaci?
Tenhle není úplně smutný. Ve Francii se ta knížka stala bestsellerem. Napsala ji šestatřicetiletá Marie-Laure Picat, která měla rakovinu a lékaři jí dali jen tři měsíce života. Čtyřnásobná matka popisuje, jak se jí vzdor úskalím nakonec podařilo umístit do jedné rodiny všechny své děti.
Pořád nevidím, kde je tady prostor pro humor…
Pár takových odlehčených míst tam je. Třeba když autorka s nadhledem popisuje, jak si jde objednat svůj vlastní pohřeb. Zajímá se o skleněnou rakev, a když se jí překvapená úřednice ptá proč, odpoví, že by ráda viděla, kdo jí na pohřeb přijde. Dnes už ta žena nežije, zemřela krátce poté, co svůj příběh dopsala.
Jak to, že se někdo hroutí z maličkostí a jiný, třeba ta vaše hrdinka z knížky, v sobě najde v nejtěžších chvílích tolik síly?
Klíčové jsou dvě základní ingredience, vajíčko a spermie. Ty určují i to, jak budeme v životě odolní proti stresu. Představte si cvičky, které u Bati ve Zlíně padají z výrobního pásu. Když dodáte do takového plně automatizovaného provozu nekvalitní materiál, bota se rozlepí. Nebo se rychle prošlape podrážka.
Dobře, ale když někdo i sebeskvělejší tenisce dává zabrat, taky se ošoupe, ne?
Jasně, že ano. Samozřejmě hraje roli i to, zda ve cvičkách běháte denně a po kamenité cestě, nebo jen občas a po měkké trávě. Člověku, který je bitý osudem, nevydrží psychická odolnost navěky. Pro vnitřní rovnováhu každý musíme něco udělat. Důležitá je relaxace. Kontakt s přírodou, přáteli. Taky s uměním či sportem…
Vy rád jezdíte do Číny. Jsou vaše cesty také součástí relaxace?
Určitě. V Číně jsem byl osmkrát a dostala se mi pod kůži. Je to doživotní láska.
Jak začala?
Přátelil jsem se se spisovatelkou Jarmilou Glazarovou, která mi byla laskavou rádkyní v literárních začátcích. A ta mi o Číně vyprávěla. Poprvé jsem se tam vypravil v roce 1996 s Evou Kantůrkovou, to už jsem dělal akupunkturu. Už první návštěva změnila můj pohled na medicínu. U té čínské se mi líbí důraz na prevenci. Akupunktura stimuluje aktivní body v těle, pomáhá organismu, aby se dostal do normálu. Bez chemie.
Čím ještě vás Čína oslovuje?
Toho je mnoho. Například pohodou. Je neuvěřitelné, jak na čínském venkově lidé pořád pracují. Přitom jsem nikdy neviděl, že by byli nešťastní, na něco si stěžovali nebo někomu záviděli. V Pekingu na obří pěší zóně, kudy proudí opravdu zástupy, nikdo do nikoho nestrká. Lidé se vyhýbají elegantně jako ptáci v letu. Ne jako u nás na Václaváku. Taky jsme zjistili, že se tam večer vůbec nemusíme bát. Jindy jsem žasl nad jejich vzdělaností. V jednom buddhistickém chrámu poblíž Šanghaje jsme se dali do řeči s asi dvacetiletou dívkou, která soustředěně hleděla do knihy. Ptal jsem se, co čte, a ona odpověděla, že jednoho skvělého světového autora. Jmenuje se prý Milan Kundera. To jsou momenty, které vám uvíznou v paměti…
Chcete říct, že jako psychiatr byste se v Číně neuživil?
Buddhismus dodává mysli určitou vyrovnanost. K tomu, aby člověk mohl ve světě dobře fungovat, potřebuje pocit jistoty, bezpečí a orientace. Teď si ale vezměte naše zpravodajství. Jeden říká to, druhý ono, vy na to koukáte a stejně nevíte, kdo má pravdu. Navíc jsou to samé negativní informace, a když řeknou na závěr něco milého, třeba že se narodil opičák, hned pro jistotu dodají, že není jisté, jestli přežije.
Lze si vůbec v tomto vypjatém středoevropském prostoru zachovat duševní zdraví?
Jde to ztuha, ale být normální je relativní veličina. Když v Evropě někdo slyší hlasy a odpovídá jim, psychiatři určí diagnózu schizofrenie. Když se ale takto bude chovat někdo v Africe, může být oslavován jako výjimečný člověk a dotáhnout to až na nejvyššího představitele státu. Za posledních padesát let se stalo nejmíň třikrát, že tam takovou funkci dostal duševně nemocný člověk. Ostatně být normální nemusí být vždycky tou vytouženou metou. Jedna klasifikace považuje normální lidi za konfekční osobnosti.
Aha. To zní spíš pejorativně. A ti nekonfekční vypadají jak?
Další v té škále, osoby akcentované, už jsou něčím zajímavé. Třeba umějí hrát nebo zpívat. Potom jsou jedinci anomální, kam patří i spousta intelektuálů, kterým všechno jde. Pak ale přijde perioda, kdy by raději nevylezli z domu. Přejde to a zase normálně fungují. Teprve další skupinou jsou psychopati, kteří otravují především své okolí. Duševně onemocnět může kdokoliv z těchto kategorií, což se ale neděje moc často.
Budeme mít jednou podle vás každý svého psychiatra, stejně jako dnes zubaře?
Ta doba se blíží, ale zatím bychom to neutáhli. Není nás tolik. Součástí jedné mé knížky, jmenuje se Sám proti stresu, je i takový dotazník, zaznamenávající stresové události, které člověk zažil v posledním roce. Vím o pár lidech, kteří po sečtení bodů zjistili, že už by dávno měli ležet někde v nemocnici. Fungujou nadoraz, ale to nejde věčně. Když v autě bliká kontrolka, že dochází benzin, řidič si taky nemůže říct, že je to informace jen pro zbabělce. Protože to auto se pak jednoduše zastaví.
