„Chci, aby trpaslík všechno přežil“

Prvního trpaslíka vytvořil šestašedesátiletý Jan Šnelzer kolem roku 1980 na truc své manželce Jiřině. „Ona je učitelka výtvarné výchovy, a tak jsem jí musel zhotovit ukázku kýče. No a potom se mi to nějak vymklo z rukou. Dělám je už třicet let,“ vypráví muž. Jeho první zahradní skřítek se jmenuje Matěj a stvořil ho podle prvorepublikového modelu. Poté se ale řídil už jen svou fantazií. „Z chlívku jsem si udělal dílnu, a protože jsem výtvarník, tak je to ateliér,“ žertuje Šnelzer, který se přiženil do Kunžaku z Vimperka.

Jen z kvalitního betonu

Ke vzniku zahradního skřítka vede dlouhá cesta. Nejdříve musí figurku vymodelovat z cihlářské hlíny, to trvá asi dva týdny. Potom se soška pokryje lukoprenem a okolo vytvoří sádrové kopyto. Tak vznikne forma. Do ní lije kvalitní beton. „Chci, aby trpaslík všechno přežil. Aby byl dědičnej. Aby jednou vnuci mohli říkat: To je dědovo trpaslík,“ popisuje svou představu tvůrce. Ztvrdlý beton se z formy vyndává po třech dnech a dalších padesát dní zraje. „Nastříkám je syntetickou barvou a manželka jim vmaluje oči. Získají tak duši,“ uvádí Šnelzer, který na sošky dává záruku na celý život. „Tedy na celý můj život, aby potom netrápili vdovu,“ upřesňuje.

Zastává teorii, že každý trpaslík má vlastní náboj, vyzařování. Během výroby ho mnohokrát vezme do ruky, dívá se mu do očí a věří, že tím do něj vkládá dobrotu. „Rád bych to vyzkoušel na slepicích, které jsem nedávno koupil. Až budou mít stabilní snůšku, jednoho trpaslíka tam dám. Vajec bude určitě víc,“ uvádí muž, který své prodané výtvory našel v zahradách v Rakousku i v severních Čechách.
Vyrobené betonové pidimužíky nabízí a vystavuje ve zvláštní místnosti s názvem Ráj trpaslíků jen malý kousek od kunžackého náměstí. „Říkal jsem si, že prodávat trpaslíky z regálu nemá cenu, proto jsem tady vytvořil fungující atrakci. Je tu akvárium, palmy a každý rok se tam snažím doplnit další pohyblivou část,“ popisuje tvůrce, kterého když naštve vláda, vyrobí „trpasličí“ karikaturu některého z politiků.
Poté, co návštěvník vhodí pětikorunu do sádrového trpaslíka, začne hrát hudba a cvrlikat ptáci. Po skále poseté figurkami, která zabírá asi polovinu místnosti, teče voda. Roztočí mlýn a u rybníka mimo jiné najdeme i čurajícího skřítka. Spolu s trpasličími svítilnami osvětluje místnost 365 žárovek, které jsou na modrém stropě seskupené do dvaačtyřiceti souhvězdí. Atrakce je otevřená jen v létě.
„Tady mám pozůstatek těch nejškaredějších, co jsem neprodal. Bohužel i tak jdou na dračku. Bohužel proto, že je nestíhám vyrábět. Když lidé váhají, jestli ho koupit nebo ne, nabízím jim padesátikorunu, aby ho tu nechali. Ale oni se diví a o to více nakupují. Takže už takovéhle návrhy nevyslovuju,“ vypráví tvůrce, který má s velkovýrobou v Čechách smutné zkušenosti. Zjistil totiž, že se nemůže na nikoho spolehnout. I když měl několik nabídek a ví, že by se z malé atrakce dala udělat trpasličí velkovýroba, říká: „Kašlu na to.“