Cesty k vyhlídkám mohou i bolet

Všechny cesty prý vedou do Říma. Možná je to pravda, v každém případě v Karlových Varech vedou všechny cesty k Jelenímu skoku. A na Dianu. Lesem. Právě po lesních stezkách směřují k oblíbeným turistickým cílům kroky tisíců lidí, takže i ony reprezentují. Jak? Sedmička to zjišťovala na začátku nové sezony. Její redaktor začal jako každý neznalý turista v infocentru.
„Nejoblíbenější jsou určitě Diana a Jelení skok,“ řekla mu pracovnice městského infocentra na Dolním nádraží.
Ale odkud vyjít, když možností je víc? Rébus za redaktora vyřešila pětičlenná skupina mladých Japonců, kterou potkal na Zámeckém vrchu. Právě tam ho napadlo, že se vypraví po jejich stopě. Aby viděl lázeňské vycházky jejich očima.

Ve stopě Japonců

Na Sovově cestě bylo ve středu dopoledne hodně lidí. U orientačního plánu se Japonci rozhodli pro cestu vlevo, lesem k soše Kamzíka na Jelením skoku. Minuli několik laviček, před kterými byla cesta vzorně umetená. Ale jen přímo před nimi. Mezi lavičkami nikoliv.
„Před sto lety byly cesty v lázeňských lesích upravenější než dnes. Paničky ze Staré Louky se tam mohly jít v klidu procházet ve vycházkové obuvi. Ale chtěl bych je vidět dnes,“ všiml si při nedávné vycházce k oblíbeným výletním cílům amatérský historik Jiří Böhm. „Cesty jsou místy jen pro sportovně zdatné jedince. Když jsem šel na Parnas, byl přes cestu spadlý buk.“ Na spadlý buk narazili i Japonci cestou k Jelenímu skoku. Jeho odlomená část zasahovala do cesty. A právě v těch místech šlápla jedna ze dvou žen ve skupině do výmolu. Neviděla ho, byl zavátý listím. Od bolesti v kotníku si pomohla zakňučením a pak už skupina pokračovala dál. Po přírodní cestě, kterou by si rozhodně měli odpustit lázeňští šviháci v salonních lakýrkách, přišli k památnému Jelenímu skoku. Lavička pod ním byla shnilá, jedno ze dvou prken volné. Jak se později ukáže, poškozených laviček je kolem lázeňských cest mnohem víc. K sezení pak nejsou.
„V lázeňských lesích máme přes 450 laviček, které průběžně opravujeme. Stejně jako třeba zábradlí. Toho je ve svazích pět kilometrů. Lidé nám ho rozbíjí, kradou, řežou. A my ho pořád dokola opravujeme a natíráme,“ ví o problémech Evžen Krejčí, ředitel Lázeňských lesů Karlovy Vary. S kritikou se nesetkává poprvé. „Lidé si musí uvědomit, že obhospodařujeme přibližně 1900 hektarů lázeňských lesů. A na celé této ploše je 130 kilometrů cest a stezek. Kolem nich vede jedenadvacet kilometrů opěrných zdí, což je karlovarský fenomén,“ ukazuje do terénu s tím, že sedm kilometrů opěrných zdí je ve velmi špatném stavu. „Po stovkách metrů se je snažíme dávat dohromady, což je ale náročné na peníze i čas,“ říká.
U Kamzíka je poprvé vidět nadšení Japonců pro fotografii. Dva z nich chtějí vyfotit sochu ze skály nad ní. Aby si v záběru odnesli kamzíkův pohled na město v údolí. V čistém výhledu jim však překážejí náletové břízky, a tak šplhají zpět dolů. Nebýt stromků, měli by z Varů o jeden pěkný snímek víc.
Od místa, které sehrálo klíčovou roli při založení města, pokračují Japonci k Vyhlídce Petra Velikého. Lesní cestu s obnaženými kameny střídal kus štěrkové asfaltky. Přímo pod bílým altánem je další poškozená lavička, za kterou zbytečně hnije pořezaná bříza. „Dnes je tam větší nepořádek než za bolševika. Bohužel,“ myslí si Jiří Böhm.
K altánu Jelení skok z roku 1804, který by potřeboval nový kabát, vede rozpraskaná a potrhaná asfaltka. Kladným momentem cesty k restauraci jsou čistě upravené žulové schody k altánu Kristýna. Zbytky poničené asfaltky nasměrují turisty k bustě cara Petra Velikého. Plocha před deskou z mramoru je ale v mizerném stavu. Přes boty s tenkou podrážkou tam redaktor cítí hrany štěrku, a přitom právě tady člověk musí postát, pokud si chce informace v klidu přečíst.

Cesta na rozhledny

Odtud je stezka na Dianu na kroky turistů připravená. Jako by ji včera zametli. Dobrý pocit z ní narušuje pouze stružka, kterou si po ní vymlela stékající dešťová voda. Jen o kus výš pak vede strouha přímo středem metr široké stezky. Možná by bylo dobré svést vodu dolů podél stezky vybudovaným korytem z přírodní keramiky, napadlo redaktora, když ji v patách Japoncům překračoval. Němcům je to asi fuk. Za špekovými knedlíky si nahoru na Dianu vyjedou lanovkou. Ale Češi, Asiaté nebo i někteří Rusové se rádi projdou pěšky. Cestou dolů překážel vpravo pod rozhlednou kmen. Uhnil a zřítil se přímo přes cestu, značenou turistickou modrou. Dole na rozcestí pak skupinka Japonců odbočila vpravo na Ecce Homo. Po neudržované cestě mezi borůvčím a smrčky, kterou opět rozťala stružka od dešťové vody, došli až na Chopinovu chatu. Vypadala smutně. Všude pavučiny, uvnitř altánu navíc staré listí a odpadky. U schodů ležel utržený ukazatel na Vyhlídku Karla IV. Asi jen málokdo se tam posadí a zaposlouchá do uklidňujícího zpěvu ptáků. Japonci tedy určitě ne. Pokračovali dál. „Vzhledem k penězům řešíme hlavně havarijní stavy,“ říká Evžen Krejčí.
V altánu o kus dál byly dvě lavičky. Obě poškozené. Stejně jako další dvě lavičky při cestě k Vyhlídce Karla IV. A pak už zase do kopce. K dalšímu cíli lázeňských hostů a turistů. K pseudogotické Vyhlídce Karla IV., která je nejstarší rozhlednou v Karlových Varech. Bylo až s podivem, kolik odpadků leželo na točitých schodech do věže. Na ochozu byly dokonce i střepy od hnědé pivní láhve. Japonci dofotili a pokračovali zpět. Tentokrát dolů. Nedaleko Chopinovy chaty se vyhnuli rozřezanému kmenu, jehož části se na cestě rozpadají zřejmě už roky, a sestupovali k Puppu. Kolem lavičky s oloupanou barvou na opěradle došli až ke kříži s Ježíšem. Tam cvaknout poslední fotky a pak zadem po zčásti uvolněných a listím zapadaných schodech zpět do města. Kousek od dolní stanice lanovky na Dianu už začíná království zlata, butiků a drahých obědů.