Byznys vyměnil za kněžskou sutanu

Tomas Van Zavrel se narodil v Česku, ale vyrůstal v Holandsku, kam rodiče emigrovali v osmašedesátém roce. Začínali od nuly. Otec, dříve vedoucí výpravy na Barrandově, se z dělníka vypracoval až na kurátora výstav po celé zemi. Zatímco Zavrelovi v cizině zůstali, Tomase táhl slovanský duch zpět. Nad nabídkou firmy zajišťující poradenství s nemovitostmi, aby je zastupoval v Česku, neváhal. Úspěšné podnikání ale po deseti letech vyměnil za duchovní hodnoty. Nyní působí třiačtyřicetiletý muž jako jáhen v Táboře.

Z podnikatele knězem? To je pořádný skok.

To ano. Plat se mi snížil tak dvanáctkrát. (smích)

Očividně vás to nemrzí. Kdy jste se tak rozhodl?

Někdy po třicítce. Tu jsem ještě slavil ve velkolepém stylu, přesně tak, jak jsem chtěl dřív žít. Měl jsem statek, koně, dost peněz. Stále jsem ale hledal další naplnění. Vedl jsem nadaci, učil jsem na vysoké škole ekonomické. Chvíli to fungovalo, ale pak zas přišlo prázdno. To jsem viděl i v lidech kolem mě. Ale třeba to v nich byl můj vlastní odraz.

Co vás posunulo dál? Víra? K té jste neměl daleko, rodiče jsou katolíci.

To ano. I já jsem chodil celý život do kostela. Vnímal jsem podněty, které tam člověk dostává. A pak je zas zapomínal. Po jedné mši jsem se ale rozhodl na týden stáhnout na pobyt do kláštera v Nových Hradech. Sekretářka se mě tehdy ptala, jestli se vrátím. Řekl jsem, že ano, ale že se asi změním.

A vrátil jste se?

Velmi nadšený a s novým podnikatelským záměrem: vstoupit do řádu. Udělal jsem kroky k uzavření podnikání, prodal jsem milované koně, protože bych na ně neměl. Blízcí byli vyděšení, co se děje.

To se jim nedivím!

Navíc jsem si nechal narůst dlouhé vousy, vlasy, ty jsem si ani nemyl. Někde jsem se dočetl, že po měsíci dosáhnou rovnováhy. Nosil jsem staré věci. Šel jsem do extrému, byl jsem zjev. Narazil jsem na příběh svatého Františka a hned mě napadlo, že to udělám jako on. (František z Assisi zahodil své bohatství a šel sloužit Bohu, pozn. red.) No byl jsem machr. Ale až později jsem pochopil, na čem všem lpím.

Kde k tomu došlo?

V Holandsku v centru Archa, kde jsem tři roky bydlel v domácnosti spolu s několika handicapovanými lidmi. Později jsem ji i vedl. Právě tady přišel na světlo můj postoj. Chtěl jsem být ten důležitý, kdo pomáhá. Ne přítel. Měl jsem podvědomý pocit, že mě nikdo nemůže obohatit. Jenže mentálně handicapovaní nedovolí člověku dlouho nosit masku, vědí, jak otevřít srdce. To bylo nejtěžší. Zbavit se vlastní důležitosti, zvolit si vlastní umenšení, připustit, že někdo přesahuje člověka.

Proč jste odsud odešel?

V Arše spočívá spiritualita v dělání malých věcí, vaření, pečení, pití kávy společně a s láskou. Já jsem ale akčnější, trochu megalomanský typ.

Tak to je paradox, že jste šel poustevničit.

To jsem si zas něco vymyslel. A taky mi to nedávalo smysl. Měsíce jsem byl sám, sekal trávu, chyběla mi možnost realizovat se. Ale měl jsem čas přemýšlet o sobě a zjistit, že často já sám jsem sobě překážkou stát se knězem.

Jak to myslíte?

Celou dobu jsem po tom toužil. Ale říkal jsem si, že Bůh nemůže použít někoho tak světského a s divokou minulostí. A v tom jsem se mýlil. Ve chvíli, kdy mi došlo, že to je moje cesta, jsem konečně zase získal pokoj.

A začal studovat teologii. Což pro vás byla druhá vysoká.

V Rotterdamu jsem udělal práva, další školu už jsem nechtěl. Ale fakultu se mi podařilo zdárně zvládnout, v červnu budu vysvěcený na kněze.

Rodiče se s vaším kněžstvím už smířili?

Ano. Dokonce jim to i duchovně prospělo. Už nejsou jen nedělní chodiči. Navíc je těší, že už nevypadám jak houmlesák. Přece jen naši pocházejí z poměrně vážené rodiny. A já jsem byl jejich úspěšný syn, jezdil jsem od malička na koni, hrál tenis, mluvil jazyky, studoval práva, měl skvělou kariéru. O to těžší bylo přijmout mé rozhodnutí.

Jaké plány máte tady v Táboře?

Dokud jsem jáhen, mám velkou volnost. Ještě nesloužím mše, takže mám čas poznávat místní lidi, město. Vedu náboženství na gymnáziu a na škole ve Slapech. Snažím se, aby to nebyla nalejvárna, ale spíš aby mladí přemýšleli o životě, vztazích, nabídnu hodnoty, ale nemusí je brát. Věřím ale, že křesťanství má co dát. I když se někdy cítím jako obchodník se zbožím, které nikdo nechce.

Tomas Van Zavrel

- narodil se v Praze, ale od jednoho roku žil v Holandsku
- vystudoval práva v Rotterdamu
- vedl poradenskou firmu
- po třícítce přehodnotil svůj život, vystudoval teologii a v červnu bude ve svých 43 letech vysvěcen v Táboře na kněze