Bývám sám překvapený, kdo je vrah
Čtyřiašedesátiletý Jan Bauer z Vodňan je úspěšný spisovatel. Možná i proto, že ve svých historických románech a detektivkách straší čtenáře. Naposledy si pohrál s tematikou vampýrů.
Jste zemědělský inženýr. Kdy jste začal s psaním?
Hned po promoci. Nastoupil jsem do redakce dělat novináře. To byl osmašedesátý rok. Kdo byl v té době novinář, byl někdo. No a já chtěl být u toho. První knihu jsem napsal o osm let později, kdy můj kamarád Karel Hvížďala potřeboval publikaci o zemědělství. Hlavní část mé tvorby vznikala v devadesátých letech.
Vaše poslední kniha se jmenuje Pražský rozparovač. Píšete další?
Pražský rozparovač vyšel už v únoru. Nová kniha se jmenuje Vampýr z Koňského trhu. Jak už napovídá název, příběh je o náhlém objevení vampýra.
Kolikátá je to vaše kniha?
To nemám spočítané, ale když budeme brát i knižní rozhovory, sbírky, tak to bude tak devadesát děl.
Kdo knihy ilustruje?
Mé knihy jsou bez ilustrací. Když už tam nějaký ten obrázek je, tak je naskenovaný odjinud. A obálky mi navrhuje nakladatelství.
Jak dlouho trvá příprava na historický román?
To nelze upřesnit. Nejprve přijde nápad. Potom sesbírání nějakých podkladů a faktů. Pak nápad krystalizuje, postavy obživnou a nakonec jsem sám překvapený, kdo je vrah.
Takže se faktů moc nedržíte?
Jak se to vezme. Povahy postav si domýšlím. Tady můžu fantazii popustit uzdu. Spíš mám podklady jako například plán Prahy ze čtrnáctého století. Vím kdy, kde a co přesně bylo, například bary, pivnice, a tak to je i v mých knihách.
Jak se vžíváte do postav králů, vrahů, vojevůdců, lupičů, světců a špionů s tak velkým časovým odstupem?
Beru inspiraci z toho, co vidím kolem sebe. Postavy z knih jsou odrazem mých životních zkušeností. Proto je jejich chování na tu dobu poměrně moderní. A samozřejmě trochu cynické. To lidi baví.
Psal jste i o Ježíšovi jako tajemném muži z Betléma, čerpal jste z Bible?
Samozřejmě. Ale není to jediný pramen.
Napsal jste i filmový scénář? Natočil někdo podle něj film?
Nebyl to přímo scénář. Jedna má detektivka měla být předlohou k filmu, ale nakonec nebyly peníze a sešlo z toho. Ale naučné pořady natočili. Třeba Záhady českých dějin. To byl, myslím, docela úspěšný pořad.
Pustil jste se i do tématu úlohy sexu v dějinách, co jste objevil?
Ano, v roce 2000 vyšla kniha Dějiny psal sex a o pět let později Sex v dějinách. Je to jednoduché, sex opravdu dějiny psal. Každý podléhá vášním. A mocní jim podléhali také. Vezměte si únos Heleny. Jedna žena, muži nezvládli své vášně a už z toho byla desetiletá válka.
Opakuje se podle vás historie?
Určitě. Za ta léta sice zaznamenáváme pokrok ve vědě, technice, lékařství, ale lidská mentalita je pořád stejná. Proto také můžeme pořád číst třeba eposy.
Dá se z historie poučit?
Lidé jsou nepoučitelní.
To znamená, že jsou i lidské povahy stejné?
To je taková sinusoida. Je to otázka úhlu pohledu, záleží na zemi, náboženství. Nikdo není absolutně dobrý nebo zlý.
Jaké téma vás ještě láká?
Já musím vycházet hlavně z toho, co láká čtenáře. V době ekonomické krize si lidi raději koupí něco k snědku, než aby četli. Historická témata jsou ověřená. Když je tam milostná zápletka, láká to ženy. Muži si raději přečtou něco drsnějšího. Proto ty detektivky. A navíc, současnost každý zná, minulost je přitažlivější.
Takže nic současného?
Víte, čím vzdálenější dějiny, tím lepší. Mohu víc improvizovat. Nechci psát o něčem, co bylo před pár lety, každý si to pamatuje a potom si řekne: Cože, takhle to přece nebylo. Rád si vymýšlím. Po přečtení jedné mé knihy mi kamarád řekl, že jsem udělal z Metoděje Old Shatterhanda.
