Bez hokeje bych byl nešťastný

Prvních deset sezon Dukly od jejího vzniku za ní chytal puky Miloš Podhorský. Nestor jihlavských hokejových brankářů oslavil 31. května pětasedmdesátku. Hokej nikdy nepřestal milovat.

Chtěl jste někdy s hokejem skončit?

To nikdy. Ten hokej máte tak rád, že jste bez něj nešťastný. Ani dnes jsem neztratil kontakt. S veterány se scházíme ve sportovní hospůdce U Veverek, chodí tam všichni, co v Jihlavě dělali nebo dělají sport. Děláme společné akce, třeba plesy. Nikdo se tam s nikým nehádá, nepere.

Co musel umět brankář padesátých let, vašich začátků, oproti současnosti?

Brankářské betony byly vycpané cupaninou, a když jsme hráli pod širým nebem, led byl mokrý. Když pršelo, betony se nacucaly a byly strašně těžké. Nebo jsme si je museli zašít, když z nich cucky lezly ven. Každý brankář měl šitíčko a šil si.

Začínal jste s výrobou vůbec prvních obličejových chráničů pro brankáře.

Nějakému Sůrovi z Hodonína rozbili hlavu, měl tam destičku a nemohl chytat. Když sem přijel kanadský brankář Seth Martin, tak za ním Sůra s tlumočníkem zašel a Martin mu řekl postup výroby té masky. On si to nechal patentovat a mně to pak nechal dělat. Vyráběl jsem pak masky klukům nejen v Jihlavě, ale i do Rakouska, do Švýcarska.

Jak jste masky dělal?

Doma, v kuchyni. Nejprve se udělala takzvaná posmrtná maska, negativ obličeje, který se vylil sádrou a vznikla maska. Na tu se pak nalepovala laminátová látka, do které se zapracoval košíček opřený o lícní kosti, bradu, čelo a nos. Pak jsem vyřízl otvory pro oči. Obrousil jsem to a nastříkal tělovou barvou, aby moc na obličeji „neřvala“.

Vydržela rány pukem?

Praskla vám třeba kůže, ale lícní kost ránu udržela. Na tu dobu to bylo dobré.

Jaký byl fyzicky nejtvrdší moment vaší kariéry?

Momentů bylo. Jednou jsem měl roztržené čelo a masku jsem pak odložil, byla rozbitá. Jenže mi štěp od laminátu zarostl nad okem. Hráli jsme tenkrát s Rudou hvězdou v Jihlavě. Po roce jsem z toho obočí ten štěp vytáhl. Nebo jsem měl v obočí zarostlý steh, dělala se mi tam boule. Stehů mám na hlavě přes padesát.

Není to vidět.

Hodně jsou ve vlasech, na uších, v obočí, to není nikdy vidět, zarostou.

Jak dlouho jste se dostával ze zranění?

To jste se nezotavoval. Na střídačce se mě doktor Kartůsek ptal, jestli chci před šitím injekci. Že když mi dá injekci, bude mě bolet navíc i to píchnutí. Tak šil bez umrtvení. O druhém střídání jsem šel s ovázanou hlavou bez masky a dochytal jsem to.

Jak jste na tom dnes s postřehem?

Postřeh je dobrý, ale špatně vidím. Chytal jsem do pětašedesáti s veterány. Tak oni už ti veteráni nemají takovou rychlost, takže se to dalo zvládnout.

Jste pražský rodák, nelitoval jste někdy odchodu z hlavního města?

Rozhodně ne. Když jsme postoupili do ligy, měl jsem se vrátit do pražské Sparty. Já nechtěl. Tady jsem měl do lesa dva kroky, tam jsem musel jet celý den na parcelu u Zbraslavi. Tady to bylo dobré.