200 koní + 130 v hodině = svoboda

Načerpají béňo, natočí piáno, dají tomu čočku a jedou kládu. Na silnice je vytáhne jarní sluníčko a vymizí s podzimními plískanicemi. Řítit se krajinou jim přináší absolutní svobodu. Motorkáři, kterým se ne náhodou říká dobrovolní dárci orgánů. Jindřichu Šimkovi ze Strakonic se stala motorka kultem. Jedenáct let snil o tom, jak jednou zasedne na vlastní nablýskaný stroj. „Jako kluci jsme proháněli Pionýry, Stadiony nebo Mustangy. Když mi kámoši půjčili motorku, muselo to být tajně, protože naši mi ji do dvaadvaceti zakazovali,“ svěřuje se dnes devětadvacetiletý majitel Hondy CBR 600. Pořídil si ji až v pětadvaceti letech, za 145 tisíc půjčených v bance. První jízda nebyla vůbec spanilá. Byl nevyježděný. „Pustili jsme se rovnou do provozu a mě nechali jet jako druhého v koloně. V hlavě jsem si opakoval: nepřidávat plyn, nepouštět rychle spojku. Sto šestnáct koní, to už je nějaká síla,“ vzpomíná. Pevnou ruku získal až tak po dvou měsících a pěti tisících najetých kilometrech. V začátcích se nesháněl ani po motorkářském oblečení. „Jezdil jsem bez kombinézy, v obyčejných kožených kalhotech, botách i helmě. Dnes to bez speciální výstroje nejde. Nehody by kolikrát dopadly daleko hůř,“ mluví ze Šimka zkušenosti. Sám už měl tři havárie. Spanilé jízdy se šťastným návratem slibuje každoroční svěcení burácejících strojů. Před a po sezoně. S ním přišel farář Jiří Čepl z Vodňan, sám vášnivý motorkář. Vůně benzinu a jízda na tandemu fascinuje i ženy. Ilona Šílená chce buď dostát svému jménu, nebo si rychlou jízdou vynahrazuje poklidné povolání kadeřnice. „Zamknu kadeřnictví, navlíknu se do kůže a přidám se k motorkářům. Člověk si tak vyčistí hlavu. Závody, srazy, všechno kolem motorek miluju. Zatím svoji nemám, ale šetřím na ni. Je to můj sen,“ říká.
Kolik je na Strakonicku motorkářů, nikdo přesně neví. Někdo jezdí na vlastní pěst. Nové kluby vznikají, jiné se rozpadají. Royal Pitmen, jehož je Jindřich Šimek od roku 2007 členem, znají už také v cizině. Díky každoročnímu závodu motosprintu. „Pořádáme ho pro ty, kteří motosprintem žijí, i pro absolutní amatéry. Nesmějí mít ale na svých mašinách zásadní úpravy motoru a rámu,“ zdůrazňuje. Dnes už se cítí být motorkářem kdekdo, protože stroje jsou daleko dostupnější. „Dřív ji měl jen pravověrný motorkář nebo zbohatlík. Teď si ji pořídí i lecjaký kluk bez zkušeností. V prodejně Suzuki je možné pořídit motorku od sto šedesáti tisíc korun, i když by stejnou službu udělala i pět let stará,“ tvrdí Šimek.
Neprotestuje proti známému tvrzení, že s motorkou nejde jezdit pomalu. „To by byla svoboda, kterou všichni za jízdy pociťují, pryč. Na silném stroji musí člověka usadit tlak vzduchu, kdyby jel pomalu, seděl by křečovitě. Je třeba zvolit kompromis. Příliš rychlá nebo zas moc pomalá jízda je fyzicky namáhavá. Optimální je tak kolem sto dvaceti až třiceti kilometrů za hodinu,“ míní. Motorka je jeho vášeň a láska na celý život. Neodradila ho ani smrt kamaráda, kterého po nehodě pomáhal oživovat a k jehož křížku u silnice mezi Černou v Pošumaví a Horní Planou několikrát za rok dojíždí.

Modlitba motorkáře

Bože, můj Otče, svoji motorku musím řídit já sám, ty však řiď mé srdce a mou mysl, abych se bezohledně nesnažil dostat vždy vpřed, abych neriskoval příliš rychlou jízdou, dej mi klidnou mysl, bdělý zrak a pevnou ruku. Připomínej mi často, že ohrožení života, ať mého či druhých, je příliš velká cena za moji lehkovážnost. Pošli mi svého anděla, ať mne provází na všech mých cestách a moje cesta životem ať jednou skončí u Tebe. Amen.