Češi mají historický problém a očekávají, že když budou rozumní a nebudou klást odpor, velmoc to ocení a odmění je. Země by získala mnohem víc, pokud by se lidé po srpnové okupaci bránili třeba i beze zbraní jen svým postojem, řekl ve čtvrtek historik Vojenského historického ústavu Prokop Tomek.
Obětem okupantů i československých represivních složek ze srpna 1968 a 1969 je věnován pětimetrový bronzový památník od sochaře Jiřího Sozanského, který byl tuto středu večer odhalen na nábřeží u pražského Musea Kampa. Stalo se tak v den, kdy si Česko připomnělo invazi vojsk Varšavské smlouvy. Brutalitu agrese dílo znázorňuje kovovými ostny nebo kusem tankového pásu.
O srpnu 1968 dětskýma očima vypráví nový film Konec světa režiséra Bohdana Slámy. Hrdiny jsou kluk a jeho děda, kteří společně zažijí sovětskou okupaci na chalupě v Jizerských horách. V hlavní roli dědy se představí Miroslav Krobot, Vojtěch Veverka ztvární hocha Tondu. Z filmu, jejž kina začnou promítat 19. září, tvůrci právě vydali trailer.
V roce 1974 byl Josef Koudelka teprve čtvrtým rokem v emigraci, když se stal členem prestižní agentury Magnum a dostal nabídku na výstavu v newyorském Muzeu moderního umění. Pro jiného fotografa by to byl splněný sen. Koudelka požádal o pár měsíců posunutí a přehlídku svých děl ve slavné instituci pak ani nenavštívil.
To nejlepší, co lze dělat s traumaty, je vypořádat se s nimi. Ne cestou černobílého vidění světa, ale snahou o poznání faktů i emocí dané doby. Prezident Petr Pavel to v pondělí řekl v projevu při připomínce 55. výročí okupace Československa vojsky zemí Varšavské smlouvy u budovy Českého rozhlasu. Prezident republiky se vzpomínkové akce zúčastnil po mnoha letech.
Karel Bucháček byl špičkový matematik a fotograf, Miroslav Hlaváček jeho kolega z Akademie věd. Oba se v srpnu 1968 vydali do ulic s fotoaparáty, aby zachytili invazi okupačních vojsk Varšavské smlouvy. Vznikly tak vynikající snímky, které byly dlouho téměř neznámé. Knižně poprvé vyšly teprve v roce 2022, a to ve fotografické knize Přidušené město, kterou vydalo nakladatelství PositiF.
Letos i loni nabývá výročí ruské okupace Československa jiného významu. Dějiny neskončily, Putin je masakruje. Za svobodu se vždycky draze platí, nikdy není levná.
Výročí 55 let od invaze vojsk Varšavské smlouvy do Československa připomene festival NeverMore 68 v areálu pražského Výstaviště. Jedním z hlavních témat letošního ročníku jsou dezinformace. Festival na 21. srpna nabídne koncerty, debaty, výstavy a projekce, především ale povede diskusi na téma svobody a pravdy.
V dešti kulek zachraňoval vojáky ve španělské i čínsko-japonské válce, na Kubě cvičil dobrovolníky proti Američanům a během Vítězného února v roce 1948 organizoval milice. Pro veřejnost ale zůstává lékař František Kriegel hlavně jediným komunistickým politikem, který odmítl v Moskvě uznat sovětskou invazi do ČSSR. "Dvacet let se o něm nesmělo mluvit," tvrdí autor jeho nové biografie Martin Groman.
Válku na Ukrajině s obavami prožívají i čeští senioři. Sami si ještě dobře pamatují, jak sovětská vojska v srpnu 1968 nečekaně vpadla do Československa, a tak se jich současná ruská invaze dotýká o to víc. "Ukrajincům fandím, my bychom se tak odvážně nebránili," říká pětaosmdesátiletá Stanislava Medková a vzpomíná, jaký šok zažívala, když jí okupace vzala naděje z uvolněného období pražského jara.
Franka Frištenského odmala formovali slavní zápasníci z otcova rodu, a tak se po emigraci z Československa profesionálně věnoval sportu. O předcích z matčiny strany nic nevěděl. Hana Kleinová synovi nikdy neřekla, že přežila koncentrační tábor a domů se vrátila jako sirotek. Při psaní knihy Moje máma z Terezína, která vyjde 1. prosince, proto pátral v archivech a zpovídal její spoluvězeňkyně.
Krátce po sametové revoluci z exilu přiletěla dojatá spisovatelka Zdena Salivarová. „Jsem šťastná, že jsme se sem dostali zpátky, my jsme v to vůbec nedoufali,“ uvedla. Milan Kundera nic takového neřekl. Přesto mají jedno společné: Salivarová dnes větší část života strávila v Kanadě. A dvaadevadesátiletý Kundera, který v Československu žil 46 let, už stejně dlouho pobývá ve Francii.
U libereckého pomníku devíti obětem sovětské okupace z 21. srpna 1968 drží pietu Petra Erbanová s Petrem Šídou. I oni jsou oběti, třebaže přežili divokou střelbu okupantů. Doživotní následky z těžkých zranění se v nich mísí s trýznivými psychickými traumaty. I po 53 letech. "Stojím u pomníku a znovu to celé prožívám. I tu zběsilou palbu Sovětů do nás a všude kolem," svěřuje se Petra Erbanová.
Okupace v noci z 20. na 21. srpna 1968 většinu československé společnosti zaskočila. Mezi oblíbené mýty patří tvrzení, že vpád vojsk Varšavské smlouvy byl v zásadě nečekaný. Jenže doufat není totéž co vědět. Hrozba intervence nad republikou visela už od jara. A s postupujícím časem jen sílila.
Operace Krkonoše, při níž Československá lidová armáda vyčkávala 6. prosince 1980 na hranicích s Polskem, aby ho i s východoněmeckou a Sovětskou armádou obsadila, se nakonec na pokyn Moskvy neuskutečnila. Z československé strany se akce zúčastnilo například 17 309 vojáků a 541 tanků. Zůstávají jen vzpomínky dnes již šedesátiletých mužů na nesmyslnou akci k potlačení polského hnutí Solidarita.
Jan Palach měl v sovětském bloku desítky následovníků, ale i tři předchůdce. Historik Petr Blažek shromáždil příběhy osob, které mezi lety 1966 a 1989 protestovaly sebeupálením proti politickému útlaku komunistických režimů.
Vedení KSČM se nedistancovalo od výroků místopředsedy strany Stanislava Grospiče, podle nějž obsazení Československa v roce 1968 nebylo okupací a lidé, kteří v důsledku invaze zahynuli, byli většinou oběti dopravních nehod.
Sovětští vojáci, kteří se v srpnu 1968 účastnili invaze do Československa, by mohli být uznáni jako váleční veteráni. Počítá s tím návrh zákona, jenž ruskému parlamentu k projednání předložila tamní komunistická strana.
Do funkcionalistické vily v brněnských Černých Polích se podíval už mnohokrát. Poprvé do ní zavítal krátce po rozpadu Československa, o němž představitelé pozdějších samostatných států v budově vyjednávali. Nikdy ovšem neviděl, jak západ slunce zbarvuje její onyxovou stěnu do ohnivých tónů.
Poprvé se potkali 21. srpna 1968, když do Československa vtrhly tanky vojsk Varšavské smlouvy. Vzájemně si vyfotili své ruce s hodinkami a pak se přes 20 let neviděli. Josef Koudelka cestoval po svobodném světě, zatímco Milan Jílek zůstával za ostnatým drátem. S rukou ze svého slavného snímku si fotograf Koudelka znovu potřásl, až když padla železná opona, která oba muže od sebe dělila.
Jeho ikonické fotografie ze srpna 1968 obletěly svět. Slavný český fotograf Josef Koudelka na nich zachytil tváře Čechoslováků, kteří v pražských ulicích protestovali proti invazi vojsk Varšavské smlouvy. S většinou hrdinů svých fotek se Koudelka už znovu neviděl.
Nejznámější fotografie ze srpna 1968 se vztahují především ke dni, kdy do republiky vtrhla okupační vojska. Milanu Vlčkovi se podařilo nafotografovat hlavní město "týden poté" na sérii unikátních barevných diapozitivů. Fotograf poskytl několik svých snímků Aktuálně.cz. "Originály jsou už v Národním muzeu," říká. Z jeho záběrů už nevyzařuje energie davu patrná na snímcích z 21. srpna. Už je cítit spíše deziluze a deprese.
Konzervativní ruský politolog Stanislav Smagin popisuje československou historii ve zvlášť černých barvách.
Před 56 lety vtrhli do Československa vojáci pěti armád zemí Varšavské smlouvy. Připomeňte si tehdejší události očima pamětníků, unikátními fotografiemi a videi ve speciálu Aktuálně.cz, který jsme připravili před šesti lety k 50. výročí invaze.
