Desetina ukrajinských uprchlíků neví, jestli jejich děti nastoupí po prázdninách do školy. Ukázal to nejnovější průzkum odborníků, kteří rodiny usazené v Česku sledují už od loňska. Tentokrát se společnost PAQ Research a Sociologický ústav Akademie věd zaměřily právě na vzdělávání. Spoluautorka Martina Kavanová pro Aktuálně.cz popsala, jaké problémy české školy v nadcházejícím roce čekají.
Manželce básníka Miloše Doležala se udělalo zle ze vteřiny na vteřinu. Stihla se napít a konstatovat bolest hlavy, než její muž z vedlejší místnosti uslyšel ránu. Z mdlob ji ještě vzkřísil. Krátce nato už ze samoty na Vysočině „vrtulník odnáší tělo s duší nachovou“. Drnčí sklo. Poslední, co mu řekla, bylo: promiň.
Rok po začátku ruské invaze na Ukrajinu zůstávají v Česku statisíce uprchlíků, mezi nimiž výrazně převládají ženy. Ony samy i organizace, které jim pomáhají, upozorňují na přetrvávající problémy. Pro mnohé je složité najít práci, dostupné bydlení nebo školku pro své děti. Stěžují si také na neuznávání vzdělání nebo jazykovou bariéru kvůli nedostatku kurzů češtiny. Stát slibuje, že pomoc zlepší.
V posledním roce do českých škol přibylo více než padesát tisíc žáků, kteří uprchli před válkou z Ukrajiny. Školy se zatím soustředily na to, aby noví žáci zapadli. Větší zapojení do výuky je výzvou až pro toto pololetí. Ukázala to velká studie vědců z Národního institutu SYRI mezi desítkami žáků, učitelů, rodičů a ředitelů.
„Na další vlnu uprchlíků není vláda připravená. O jejich integraci se zatím mluvit nedá, jde spíš o spolužití. Šíří se tu nepravdy, že zneužívají dávky. Většina z nich přitom pracuje,” říká ředitelka Migračního konsorcia Andrea Krchová. „To, co děláme pro uprchlíky, děláme i pro nás. Když legislativní opatření povedou k flexibilnějším úvazkům, pomůže to i českým ženám a dětem,” dodává.
Narodila se v Kazani, ale za svůj domov už dávno vnímá Prahu. Po maturitě sice zvažovala studium v Moskvě, vzhledem k politickému vývoji ve své rodné zemi je však ráda, že se tam nakonec nevrátila. V rozhovoru herečka rusko-ukrajinského původu Elizaveta Maximová popisuje, jak vřele ji jako malou přijali v Česku, proč se na DAMU musela naučit zlobit i proč je pro ni těžší odhalovat duši než tělo.
Od příštího školního roku budou muset na české základní školy povinně chodit také děti ukrajinských uprchlíků. Pro školství to může představovat stejný nápor, jako kdyby najednou nastoupilo dvakrát více prvňáků, než bylo dosud obvyklé. Školy v některých regionech jsou však už nyní plné. Jedním z možných řešení je svoz dětí do jiných oblastí.
Počet lidí prchajících z válkou zasažené Ukrajiny do bezpečí podle odhadů OSN dosáhl už pěti milionů. Kdo je "migrant", kdo "uprchlík" a proč nemůže být uprchlík "nelegální"? A jak funguje režim dočasné ochrany, který Evropská unie aktivovala? Nejen o tom hovořila v podcastu Aktuálně.cz Eva Valentová, programová ředitelka Sdružení pro integraci a migraci.
Do českých škol nastoupily už stovky ukrajinských dětí. Ředitelé škol a učitelé upozorňují, že na jejich integraci potřebují především více peněz, ať už na školní psychology a pedagogy, nebo na pořízení pomůcek. Vznikají také jednotřídky, kde se ukrajinské děti učí v mateřském jazyce. O takové vzdělávání projevilo zájem už 4000 dětí.
Kvůli neznalosti jazyka mají lidé z Ukrajiny problém najít si práci, ptají se proto po kurzech češtiny. Výuku češtiny nabízejí cizincům převážně jazykové školy a integrační centra, často ale mají plnou kapacitu a pro nové studenty tak nemají místo. Přestože ukrajinština i čeština patři mezi slovanské jazyky, liší se gramatikou i písmem. Základy češtiny se lze podle lingvistky naučit asi za rok.
Čeští učitelé i žáci mohou cítit naštvání z agresivního útoku Ruska na Ukrajinu, mohou mít obavy, že se násilí rozšíří dál, ale zároveň musí zvládnout udržovat dobré vztahy ve třídě, kam třeba chodí školák původem z Ruska, Běloruska i Ukrajiny. Učitelé by podle expertů měli mluvit s dětmi o jejich pocitech a vysvětlit jím, že obavy i zmatek, které cítí, jsou normální.
Když mladí lidé opustí dětský domov, často nejsou na život v dospělém světe ještě připravení. Dostávají se do finančních potíží, řeší problémy s bydlením, často končí na ulici. Se začleněním do společnosti se jim snaží pomoct dobrovolníci z projektu Patron/ka, který využila i dvaadvacetiletá Daniela. Čtyři roky se schází s pětapadesátiletou patronkou Zdenou, která ji už bere jako součást rodiny.
Přes nejhlídanější hranici světa, jak se říká linii mezi Severní a Jižní Koreou, přešel minulou sobotu jeden muž. Neutíkal však z diktátorského režimu. Naopak mířil z Jižní Koreje, kde přes rok žil v chudobě, zpátky do KLDR. Jeho případ ukazuje na problémy, se kterými se severokorejští uprchlíci ve vyspělé zemi potýkají.
Reportéři deníku Aktuálně.cz ve třech evropských zemích zjišťovali, jak se daří začleňovat migranty do společnosti.
Německo a Evropa se v budoucnosti neobejdou bez imigrace a je iluzorní si myslet opak, říká v rozhovoru německá socioložka Alexandra Davidová. Pracuje v Institut für Arbeit und Technik na Vestfálské univerzitě v Gelsenkirchenu a specializuje se na problematiku pracovního uplatnění přistěhovalců v Německu.
Mluví šesti jazyky, bydlí sám v malém bytě na okraji Paříže. Od dětství se chtěl stát zubařem, pracuje ale jako instalatér. Mladý Afghánec přišel do Francie sám bez rodičů, když mu bylo 16 let. Cestou několikrát málem zemřel, v Paříži žil na ulici, přesto je teď se svým životem spokojený. „Protože teď žiji tady, je možné všechno. Není to lehké, ale je to možné,“ usmívá se.
Ruský prezident Vladimir Putin a jeho běloruský protějšek Alexandr Lukašenko se při čtvrtečním setkání v Moskvě shodli na 28 programech integrace svých zemí, včetně vytvoření jednotných energetických trhů a společného obranného prostoru. Spojení obou zemí v jeden svazový stát zůstává otevřené.
"Teď žiju v Paříži, takže je možné cokoliv," směje se mladý Afghánec. Podobně jako každoročně tisíce dětí přišel do Francie sám, bez doprovodu. Ze zákona mají všechny děti nárok na ochranu bez ohledu na to, odkud pochází. Pro mladé migranty je ale těžké úřady přesvědčit, že dětmi skutečně jsou. V mezičase nemají žádnou ochranu a musí se spolehnout sami na sebe.
Safa Hassani před třinácti lety opustil Afghánistán. Bál se o svůj život, předtím ho už jednou unesl Tálibán. Jelikož spolupracoval s Čechy, zamířil právě do Česka, kde žije dosud a živí se jako psychiatr. V rozhovoru pro Aktuálně.cz velmi dobrou češtinou vzpomíná na začátky své integrace, která zejména pro jeho matku byla zprvu velmi složitá.
"Tak to můžeme rovnou po našem, ne?" směje se číšník v restauraci Zov Homolja, jednom z řady balkánských podniků ve vídeňské čtvrti Ottakring. Reaguje tak na objednávku ćevapů a lepinje, jak se zejména v Srbsku a Bosně říká špalíčkům mletého masa zabaleným do nadýchaného bílého chleba. V jídelním lístku totiž najdeme názvy jiné, ovlivněné rakouskou němčinou.
Velké lidské hlavy z textilu vypadají trochu dětinsky. Mají udivené výrazy a místo těl jen pár svršků zhroucených na podivné konstrukci, která je částečně zavrtaná do betonové podlahy pražské galerie MeetFactory. Kontrast dětinského a vyšinutého vyzývá k prozkoumání.
"Zvládneme to," prohlásila na sklonku léta roku 2015 kancléřka Angela Merkelová. Během několika týdnů tehdy do Německa přišlo deset tisíc lidí hlavně z válkou sužované Sýrie, severní Afriky, Iráku nebo Afghánistánu. Merkelová jim slíbila, že mohou v zemi požádat o azyl. Čtyři uprchlíci, kteří díky tomu úspěšně začali nový život, se nyní ohlíží za posledními pěti roky života.
Díky fiktivním sňatkům, které se svou partnerkou pomáhal organizovat, běženci dostali v Itálii povolení k pobytu.
Ve Švédsku to vypadá jako idyla, ale na předměstích je to někdy drsné. Přistěhovalci ničí okolí i zapalují auta, říká zástupce protiimigrační strany Karl Robbjens, paradoxně sám potomek uprchlíků z Libye.
