








Kolem Dušiček ožívají hřbitovy, ale i diskuse o smrti. Zatímco dříve se o ní mluvilo potichu, mnohdy se špatným pocitem, že ji přivoláváme, dnes už se nebojíme vtipkovat - nebo alespoň přijímat smrt s větší lehkostí. "Lidé dnes chtějí rakev jako halloweenskou výzdobu," říkají zakladatelé českého start-upu Goodbye, který mění způsob, jakým rodiny řeší a připravují se na odchod svých blízkých.



Na první pohled to vypadá jako obyčejná zahrada. Kvetou tu cypřiše, mezi tújemi se proplétají vyšlapané cestičky. Teprve když se člověk zastaví, všimne si drobných náhrobků. Na spoustě z nich jsou jména - Bart, Ketynka, Ronny, Bud. Oproti lidskému hřbitovu, jako by se tady vytratilo všechno zlé, co si se smrtí spojujeme. A zůstala jen vzpomínka na bezpodmínečnou lásku, kterou nám zvířata umí dát.



Devět obětí. Jedenáct přeživších. Jediný vrah s přezdívkou Škorpion. Na přelomu 70. a 80. let se Paweł Tuchlin stal noční můrou Polska, protože se jeho činy vyznačovaly otřesnou brutalitou. Případ Pawła Tuchlina odhalil mnohem víc než jen hrůzu jeho vražd: obnažil také neschopnost (nebo neochotu) tehdejší komunistické kriminálky, která ho osm let nemohla chytit.



Na okraji Prahy, jen pár kroků od psychiatrické nemocnice, se za vysokou zdí rozprostírá místo, kde se čas zastavil. Stromy tu šeptají do větru dávno zapomenuté příběhy a mezi zarostlými cestami se proplétá zvláštní klid – ne nepříjemný, spíš těžko pojmenovatelný. Bohnický ústavní hřbitov, někdy s lehkou ironií nazývaný hřbitov bláznů, má dnes atmosféru, kterou nevymyslí žádný scenárista.



Místo kamenných hrobů stromy, místo plastu květy a vosk. Adam Vokáč, známý na Instagramu jako Hrobníček luční, ukazuje, že i smrt může být laskavá. S Památkou zesnulých, lidově Dušičkami, na dohled mluví mladý hrobník o tom, proč se nebát smrti - a jak se rozloučení dá prožít jinak. S úctou, lehkostí a v souladu s přírodou.



Jedno páteční ráno, které začalo radostí z očekávaných podzimních prázdnin – a skončilo smutkem celé vesnice. V říjnu 1966 se na velšský Aberfan zřítila obrovská masa uhelného odpadu a pohřbila školu plnou dětí. 144 mrtvých. Zděšená veřejnost, trauma přeživších – a královna, která přišla pozdě. Jedna z největších katastrof v dějinách Spojeného království navíc zůstala bez trestu.



Představte si, že byste během procházky Šumperkem nevědomky míjeli místo, kde před více než 2800 lety žili lidé, stavěli domy, vařili v hliněných nádobách a schovávali zrní do zemních zásobníků. Přesně takový příběh teď odkrývají archeologové na okraji města, kde narazili na pozůstatky dosud neznámé pravěké osady.



Na pražském Žižkově najdete unikát - dvoupodlažní kaplovou hrobku v klasicistním stylu. Hrobka, která je nyní na prodej, po kompletní renovaci dosahuje výšky pěti metrů a 26 metrů čtverečních. I přes historický vzhled je vybavena moderním solárním systémem. Jedná se o jedinou hrobku s elektřinou na Olšanských hřbitovech.



Poněkud zvláštní úkaz je k vidění na severu Filipín v provincii Sagada. Tamní obyvatelé pohřbívají mrtvé do rakví, které pak zavěšují na skály. Bizarní a pro někoho až morbidní tradice tady trvá už více než dva tisíce let.



Hrob ve skleněné vitríně, osamělý náhrobek uprostřed parkoviště, železná klec proti zombíkům nebo osmnáctimetrová hrobka, která údajně roste. Objevte s námi 15 fascinujících míst posledního odpočinku, jež popírají konvence a vypráví neuvěřitelné příběhy.



Britská urbexerka, která si říká Chloe Urbex, na svých sociálních sítích zabodovala díky snímkům "hřbitova autobusů" z anglického Yorkshiru. Odvážná průzkumnice opuštěných objektů objevila místo, kde vraky autobusů vyvolávají strach i fascinaci. V minulosti zaujala svými fotkami strašidelné nemocnice, zašlé závodní dráhy a podivného muzea.



Hřbitov Na Skalce sice přímo sousedí s oblíbeným pražským parkem Stromovka, jen málokdo ale ví, že vůbec existuje. Už skoro 150 let se nevyužívá a postupně chátrá. V příštích letech by však měl opět získat důstojnou podobu. Praha chce zapomenutý hřbitov přetvořit v pietní místo pro pozůstalé zemřelých, kteří z různých důvodů nemají svůj hrob. První obřady by se zde mohly konat už příští rok.



Mnoho lidí z každoroční dušičkové cesty na hřbitov mrazí. Přitom to mnohdy neznamená, že na své blízké zemřelé nevzpomínají nebo je nemají rádi. Často jen chtějí zůstat věrní svým pocitům, ale jsou rozpolcení mezi svým smutkem a společenským tlakem. Je v pořádku zůstat na Dušičky doma? A jaké alternativní způsoby vzpomínání volí lidé, kterým tradiční rituály z různých důvodů nevyhovují?



Je to trochu bizarní místo. U prošlapaných cestiček, které vedou kolem nejrůznějších stromů a keřů, si jako houby po dešti razí cestu vzhůru nejrůznější náhrobky, hračky a plůtky. V bohnické Zahradě přátel nejvěrnějších, jak ji v 90. letech pojmenoval její zakladatel, leží přes dva tisíce domácích mazlíčků. Kromě psů a koček tu lidé vzpomínají i na činčilu nebo potkana.



Byly jedny vrátka, za nimi zahrádka, v té zahrádce stromy, pojďme si hrát do ní, zaznívá v úvodu filmu Zahrada, který v 70. letech minulého století nakreslil Jiří Trnka, a pražský hřbitov v Bohnicích ho něčím ukázkově připomíná. Před branou není ani živáčka, po zemi i stromech se plazí břečťan a cihlová zeď je tak dlouhá, že chce člověk vědět, co je za ní.



Lidé se stále více zajímají o ekologičtější způsob života. Málokdo se ale zamyslí nad tématem udržitelného způsobu odchodu z tohoto světa. Představte si, že v budoucnosti nepůjdete navštívit místa posledního odpočinku svých zesnulých na hřbitovy, jak je znáte teď. Pojedete autem nebo MHD za město na takový malý výlet do přírody. Do pietní přírody.



Suchdolští mají poprvé v historii svůj vlastní hřbitov. Doposud nebožtíky pohřbívali v nedalekých Úněticích, kde už před 300 lety vzniklo místo posledního odpočinku pro obě obce. Moderní stavba od studia Objektor člení prostor před opravenou kaplí svatého Václava a z dálky místo působí, jako by ho rozdělovala malá zemědělská políčka. Podívejte se.



Hroby se kopou ráno. Čtyři místa pro ně, každé z nich dva metry hluboké, leží v Kryvém Rihu na střední Ukrajině v části hřbitova věnované padlým ukrajinským vojákům. Pro 29letého Oleha Icenka a 23letého Andrije Kuzněcova začíná den plný těžké práce krátce po rozednění. Skončí až při západu slunce. Jeden den v jejich životě vypráví příběh rostoucího počtu ukrajinských obětí války, píše agentura AP.



Divočina švédského pohraničí ukrývá skutečnou "motoristickou" raritu. Båstnäs bilkyrkogård neboli hřbitov aut. A rovněž se tu uchovává tragický osud dvou bratrů, kteří chtěli zbohatnout, ale vůbec neodhadli, kdy se svým podnikáním přestat.



Pozemek na okraji malé rolnické obce na jihu Ruska se koncem loňského léta začal plnit desítkami nově vykopaných hrobů vojáků zabitých na Ukrajině. Místa odpočinku označují jednoduché dřevěné kříže a pestrobarevné věnce se znaky ruské Wagnerovy skupiny, obávané a utajované soukromé armády, píše agentura Reuters.



Otevřít starou stodolu nebo garáž a najít tam poklad. To je jistě sen nejednoho sběratele prakticky čehokoliv, ale zejména automobilů. Čas od času se někomu povede pod hromadou sena najít vzácné auto a následně ho prodat za miliony. Existují ale i místa, odkud už ani sebevzácnějšímu autu nikdo nepomůže. Podívejte se, jak vypadají ukryté automobilové poklady, ale i jejich hřbitovy.



„Hřbitov sloužil nejen pro vojáky z nedaleké Invalidovny, ale i pro vojáky s posádkou v Praze. V důstojnické části hřbitova, kde výzkum probíhá, bylo několik tisíc vojáků a jejich rodinných příslušníků. Celkem měl ale ten prostor 24 tisíc metrů čtverečních,” popisuje archeolog Martin Vyšohlíd oblast u Pernerovy ulice v pražském Karlíně.



Od zrušení hřbitova v Pernerově ulici v pražském Karlíně uplynulo více než 120 let, pod zemí ale stále zůstávají ostatky stovek těl. Protože se na pozemku začne brzy stavět, pustili se do práce archeologové a antropologové. Dosud odkryli zhruba 600 hrobů a našli tisíc koster. Kromě kostí a náhrobků objevili křížky, růžice, ale třeba i zubní protézu. Nalezli také vlakovou točnu po zaniklé továrně.



Moderní obřadní síň evokující loď Enterprise ze seriálu Star Trek vyroste ve středočeském Týnci nad Sázavou. Porotu, která vítězný návrh vybrala, si betonová konstrukce získala svým tvarem, přijatelnou cenou i prosklenými stěnami, ty se navíc v létě dají otevřít.