Migrace stárnutí Evropy nezastaví. "Musely by přijít miliony lidí ročně"

Česko loni zaznamenalo nový rekord: narodilo se nejméně dětí od dob císaře Josefa II. Podle demografa Tomáše Fialy za tím nestojí jen ekonomická nejistota či drahé bydlení, ale i hlubší změna ve společnosti. Historie navíc ukazuje, že snahy státu „koupit si“ vyšší porodnost pomocí dávek či půjček, jak to známe ze 70. let minulého století, mají jen krátkodobý efekt.

Počet lidí na planetě by podle odhadů OSN měl být nejvyšší v roce 2084, na úrovni zhruba 10,3 miliardy. Poté má začít zvolna klesat. Dnešní data ovšem ukazují na rychlejší propad porodnosti, než se čekalo. Přijde tedy globální populační vrchol dříve?

Je to pravděpodobné, přestože zmíněná prognóza OSN není ani dva roky stará. O tom, kdy nastane populační vrchol, rozhodne především vývoj v nejlidnatějších afrických státech, jako jsou Nigérie, Etiopie či Kongo. Ve většině afrických států se úhrnná plodnost, tedy průměrný počet dětí na jednu ženu, stále pohybuje mezi třemi a šesti.

Dalším lidnatým kontinentem je Asie, kde naopak plodnost v mnoha zemích klesla pod úroveň prosté reprodukce. Indie má již hodnotu menší než dvě, Čína kolem jedné a Jižní Korea pouze 0,75 dítěte na ženu. V řadě zemí nyní klesá porodnost mnohem rychleji, než předpokládá uvedená prognóza. Například aktuální studie z Pensylvánské univerzity uvádí, že počet obyvatel na Zemi může začít klesat už kolem roku 2054, po dosažení devíti miliard.

Jak se bude vyvíjet porodnost v Africe? Čekáte podobný trend jako v jiných regionech?

Předpokládá se, že Afrika projde stejným poklesem jako dříve Asie nebo Latinská Amerika. V Jižní Koreji například po druhé světové válce připadalo šest dětí na ženu a dnes má jednu z nejnižších plodností na světě. Podobné trendy se už objevují i v Africe, jen jsou časově posunuté. Dnešní propojený svět ten proces dál urychluje. Výjimkou mezi vyspělými státy zůstává Izrael, kde vyšší plodnost souvisí především s historickými a náboženskými faktory.

Zmínil jste Jižní Koreu. Co stojí za tamním dramatickým poklesem plodnosti v posledních desetiletích?

Korea po desetiletí aktivně podporovala snižování porodnosti. Zdůrazňovalo se, že když se bude rodit hodně dětí, bude země přelidněná a rodiče nedokážou všechny děti materiálně zabezpečit. Nejdřív že tři děti stačí, pak že i dvě jsou moc a nakonec že jedno nebo žádné nevadí. Počet narozených dětí se postupně propadal.

Dnes má země zcela opačný problém. Stát apeluje na ženy, aby měly více dětí. Ženy ale namítají, že mít děti bez výrazné finanční podpory je neudržitelné. K tomu se přidává tradiční model rodiny, kde muž vydělává peníze, ale čeká, že o vše v domácnosti i o děti se plně postará jeho žena. Dříve to řešili tak, že ženy byly doma s dětmi, než začaly chodit do školy. Ale to se dnes mnohým ženám nelíbí. Vzniklo dokonce feministické hnutí, kdy ženy odmítají randění, sex, sňatky i děti a raději se věnují kariéře. Korea proto chystá nová podpůrná opatření, ale zatím není jasné, jak budou vypadat.

Demografická past

Kdy si Jižní Korea uvědomila, že má problém s nízkou porodností?

Postupně. Ve chvíli, kdy porodnost klesla pod hranici prosté reprodukce a začalo být jasné, že země rychle zestárne. Asi by ani nevadilo, že se bude populace snižovat. Jde hlavně o dramatický nárůst poměru seniorů vůči lidem v produktivním věku. Podobnou zkušenost má i Čína, která dlouhá léta prosazovala politiku jednoho dítěte. Teď ji sice postupně ruší, ale problém tkví v tom, že demografické chování společnosti se mění pomalu a má velkou setrvačnost.

Hovoří se o takzvané demografické pasti. Když poklesne plodnost pod určitou hladinu, často se uvádí kolem 1,3 dítěte, pak už se těžko zvyšuje. Mít jedno dítě nebo být bezdětný se stává přijatelnou sociální normou, kterou je obtížné změnit. Lidé často kopírují chování svého okolí. Když bezdětné ženy vidí, že jejich kamarádky tlačí kočárek a mluví o tom, jak je to fajn, často je to motivuje pořídit si rodinu také. A naopak když slyší, jak je skvělé žít bez dětí, cestovat a soustředit se na práci nebo studium, může je to vést k rozhodnutí mateřství odložit.

Tomáš Fiala

• je odborným asistentem katedry demografie na Fakultě informatiky a statistiky Vysoké školy ekonomické v Praze

• je členem hlavního výboru České demografické společnosti

• vystudoval Matematicko‑fyzikální fakultu Univerzity Karlovy, věnoval se pravděpodobnosti a matematické statistice

• k oblastem jeho odborného zájmu patří úmrtnost a životní pojištění

Je zmiňovaná hranice 1,3 dítěte na ženu univerzálně platná?

To číslo vychází z historických zkušeností, ale mohou existovat výjimky. Například v 90. letech minulého století v Česku krátkodobě klesla úhrnná plodnost na 1,13. Bylo to ale způsobeno změnou reprodukčního chování po změně režimu. Zjednodušeně řečeno, starší ženy už moc nerodily, protože měly děti zamlada, a další nechtěly. A mladší ženy se rozhodly odložit rodičovství do pozdějšího věku, jak tehdy bylo běžné v západní Evropě. Byl to jen krátkodobý pokles, který se později vyrovnal, ovšem jen částečně.

Státní intervence nemá skutečný efekt

Už jste mluvil o tom, že státy se často snaží porodnost nějak ovlivňovat. V Koreji nebo v Číně politika na její snižování zabrala, ale funguje to i opačným směrem?

Snahy o zvyšování porodnosti jsou mnohem obtížnější. Klesající trend souvisí s ekonomickým rozvojem, konzumním a komfortním životem i s propagací pracovní aktivity a podporou kariéry žen. Snahy států o podporu rodičovství proto mívají jen krátkodobý efekt. Často vedou jen ke koncentraci porodnosti do určitého období.

Typickým příkladem jsou 70. léta v Československu, kdy úhrnná plodnost krátce vzrostla na 2,4 dítěte na jednu ženu. Režim tehdy zavedl velkorysé finanční pobídky jako vysoké porodné, bezúročné novomanželské půjčky, zvýšené přídavky na děti či delší mateřskou. Byty se přidělovaly zejména mladým rodinám a novomanželům. V ČSSR byl navíc silný tlak na brzké osamostatnění, a tedy i na rané rodičovství. Mateřství bylo společensky očekávanou normou a rodiče měli vyšší jistoty v systému.

Proč to tedy trvalo jen krátce?

Šlo většinou jen o změnu načasování porodů. Lidé měli děti dříve, než by je měli jinak. Po opadnutí té vlny plodnost postupně klesala. Dlouhodobé ukazatele takzvané konečné plodnosti, kdy se až v 50 letech propočte, kolik dětí měly za život ženy daného ročníku, vykazují plynulý pokles. Ženy narozené na počátku 20. století měly v průměru 2,2 až 2,3 dítěte. Ženy narozené v roce 1961 byly poslední, které měly v průměru více než dvě děti. U generace žen narozených v roce 1975 je průměr 1,8 dítěte, u ročníku 1985 jen 1,6. Odhady pro ženy narozené později naznačují při dnešní nízké plodnosti postupný pokles až k 1,3 dítěte na ženu.

Roli hraje práce i drahé bydlení

Loni se v Česku narodilo 84 tisíc dětí. Nejméně od roku 1785, kdy se to začalo systematicky sledovat. Co za tak nízkými čísly stálo?

Porodnost po covidu pravděpodobně spadla i proto, že během pandemie naopak krátce vyskočila. Část párů, které plánovaly dítě, si ho jen pořídila o něco dříve. Třeba ti, kdo museli v důsledku lockdownů omezit podnikání. Počítali s tím, že až uzávěry skončí, budou se zase muset více věnovat byznysu.

Roli mohlo hrát i to, že lidé pracovali z domova, nebyla možnost bavit se venku, a tak na sebe měli víc času. Naopak, po roce 2022 se sešla kombinace silných negativních faktorů: ekonomické potíže, vysoká inflace, drahé energie, válka na Ukrajině a obecná nejistota z budoucnosti, například z oteplování a dalších klimatických změn. V tu chvíli mnoho lidí rodičovství odložilo.

Které další faktory hrají roli?

Velkým problémem je bydlení. Drahé hypotéky i nejisté nájmy odrazují mladé od zakládání rodiny. Přidává se i obava, zda jako rodiče zvládnou skloubit práci a péči o dítě. Mnozí mají pocit, že by na něj kvůli kariéře neměli dost času. Pokles plodnosti byl mnohem hlubší, než statistici čekali. Podle projekcí Českého statistického úřadu měla nynější úhrnná plodnost kolem 1,3 nastat v nejpesimističtějším scénáři až kolem roku 2050.

Jak se projekce počtu obyvatelstva sestavují?

Většinou takzvanou komponentní metodou. Vychází se ze složení populace podle věku a počítá se rok po roce. Z úmrtnostních tabulek se odhadne, kolik lidí ten rok přežije, budou pak o rok starší. Podle počtu a plodnosti žen se určí počet narozených. K tomu se připočtou migranti podle věku a pohlaví. Základem je co nejlépe odhadnout vývoj úmrtnosti, plodnosti a migrace podle věku v jednotlivých letech až do cílového roku projekce.

A podle čeho se tyto trendy odhadují?

Vychází se z vývoje v minulých letech, ale i z vývoje v jiných zemích, které jsou z populačního pohledu „napřed“. Při analýze úmrtnosti se například jednalo o Francii, Nizozemsko, Španělsko, Švédsko a Švýcarsko. Nejhůře se odhaduje migrace, často se bere například průměr za posledních deset let. Překvapivé události, jako byl příliv 300 tisíc Ukrajinců, žádná projekce neobsahuje. Ta aktuální předpokládá, že se jich 100 tisíc vrátí během tří let zpátky. Osobně si myslím, že tu zůstanou. A možná přijdou ještě další.

Migrace do Evropy bude zásadní

Jak důležitá je migrace pro udržení počtu obyvatel v Evropě a zabránění poklesu populace?

Hraje zásadní roli. Například v Česku by při současné nízké plodnosti byl potřebný migrační přírůstek zhruba 50 tisíc, ve druhé polovině století až 70 tisíc ročně, aby populace zůstala na dnešní úrovni. Co se týče zastavení stárnutí, je to nemožné. Abychom udrželi průměrný věk, potřebovali bychom několik set tisíc migrantů ročně, což je naprosto nereálné.

Existují jen dva způsoby, jak teoreticky stárnutí zastavit. Ale ani jeden není přijatelný. Buď by se musel zastavit růst délky života, například by se už nezlepšovala zdravotní péče. Nebo by se musela zvýšit porodnost či imigrace natolik, aby počet mladých rostl stejnou rychlostí jako starších. To by pochopitelně vedlo k přelidnění.

Dá se tedy migrace považovat za hlavní motor udržení populace?

Z globálního hlediska nikoliv. Většina zemí má zájem na tom, aby k nim přicházeli lidé z podobného kulturního prostředí, tedy ze zemí s podobným demografickým chováním. Migrace sníží úbytek obyvatel v zemi, kam migranti přicházejí, ale zvýší ho v zemi, odkud odcházejí. Zpravidla odejdou lidé v produktivním a reprodukčním věku a tím se tamní ekonomická situace zhorší a porodnost sníží.

Ke dvěma příčinám stárnutí – prodlužování délky života a poklesu porodnosti – přibyla v mnoha zemích ještě třetí: masová emigrace. Většina zemí současně chce, aby přicházeli migranti vzdělaní a kvalifikovaní s pozitivním vztahem k tamní kultuře. Z globálního pohledu by bylo naopak dobré, aby přišli jen na zkušenou a pak se vrátili do svých zemí. Jinak tam zůstanou jen méně vzdělaní lidé, často s odmítavým postojem k místní kultuře, což může zvyšovat globální napětí.

Dlouholetý libyjský vůdce Muammar Kaddáfí prý kdysi prohlásil, že Evropu dobude dělohami muslimských žen. Hrozí, že vysoká porodnost migrantů výrazně změní populaci Evropy?

Ve většině evropských zemí se ukazuje, že migranti se demograficky přizpůsobují. Plodnost přicházejících obvykle klesá na úroveň hostitelské země. U muslimů klesá plodnost i v jejich původních zemích. Například Írán měl v roce 2023 úhrnnou plodnost pouze 1,7, Turecko ještě o něco méně. Zmíněná Libye měla sice v 70. letech minulého století úhrnnou plodnost vyšší než osm, současné hodnoty jsou však jen o málo vyšší než prostá reprodukce a předpokládá se další pokles.

V západní Evropě migrace spíše přináší sociální napětí. V první generaci migrantů se lidé často srovnávají s životem v zemi původu, zatímco druhá nebo třetí generace se porovnává s místními vrstevníky a může vnímat diskriminaci a horší sociální podmínky, což pak vede k radikalizaci. Důležité je nastavit jasná pravidla hned při příchodu migrantů; nediskriminovat je, ale současně od nich vyžadovat respektování zákonů a zvyklostí hostitelské země.

Jak se tedy podle projekcí bude vyvíjet délka života v Česku a v Evropě?

Většina scénářů předpokládá, že úmrtnost bude dál klesat a délka života poroste, i když stále pomalejším tempem. Rozdíl mezi muži a ženami se bude snižovat, ale ženy si zachovají delší život. U českých mužů by se střední délka života podle aktuální projekce měla do konce století postupně zvyšovat ze současných 77 let téměř na 90 let, u žen by mělo dojít ke zvýšení z 83 let na více než 92 let.

Objevují se obavy, že stárnoucí populace bude stále více zatěžovat zdravotní systém. I když úroveň péče poroste, nemusí být dostupná všem – chybí mladí lékaři a některé náročné metody léčby jsou již nyní velmi nákladné. Takže prodlužování života je realistické, ale nemusí automaticky znamenat rovný přístup ke kvalitní péči. Východisko vidím v návratu ke zdravému způsobu života, podpoře vlastní imunity a většímu využívání možností poskytovaných přírodou.

Tím narážíme na délku života ve zdraví. Bude se i ta prodlužovat?

V zemi s vyspělou statistikou je u každé zemřelé osoby zpravidla přesně známa délka jejího života. U zdraví je to složitější. Zdravotní stav se většinou zhoršuje postupně a objektivně měřit, kdo je ještě zdravý a kdo už ne, není jednoduché. V průzkumech svůj zdravotní stav často posuzují sami respondenti. Malá změna obsahu dotazníku může někdy způsobit změnu zdravé délky života o několik let. Některé národy se považují za zdravější, lidé si na zdravotní problémy příliš nestěžují. A jinde zase často tvrdí, že jsou nemocní, ale objektivní zjištění o tom chybí.

Hodnoty zdravé délky života se proto mohou hodně lišit podle země a způsobu sběru dat. Ohledně budoucího vývoje existují tři teorie: komprese morbidity, kdy – zjednodušeně řečeno – lidé dlouho zůstanou zdraví a pak rychle zemřou, dále expanze morbidity, tedy že lidé budou žít déle, ale budou také mnohem déle v horším zdravotním stavu. Nejpravděpodobnější je třetí teorie – dynamická rovnováha. S přibývající délkou života se ve zhruba stejném poměru prodlouží období, které lidé nestráví v dobrém zdravotním stavu.

Když se podíváme do historie, která z těch tří teorií o délce života ve zdraví byla pravdivá?

Historicky se to těžko srovnává. Příčinou úmrtí bývaly často epidemie a lidé umírali rychle, statistiky o zdraví prakticky neexistovaly. Zlepšující se lékařská péče ovlivňuje, jak dlouho lidé se zdravotními problémy žijí. V zemích s vyspělým zdravotnictvím se daří udržet poměrně dlouho naživu i lidi s vážným zdravotním handicapem. Pak to vypadá, že v této populaci je nízká zdravá délka života. A naopak v populaci s horší péčí by to mohlo vypadat, že lidé jsou „zdravější“, protože nemocní umírají dříve. Proto se dnes používají složitější matematické metody, které rozlišují vliv zdravotního stavu a vliv celkové úmrtnosti.

Jaké největší dopady na společnost a ekonomiku přináší stárnutí populace?

Nejvíce se řeší financování průběžného důchodového systému, protože počet seniorů na sto pracujících poroste. Dnes jich je v Česku kolem 35, v budoucnu jich při aktuální nízké porodnosti a migraci může být i 50 až 60. Spolu s prodlužováním důchodového věku budou zapotřebí daňové reformy a možná „daň z robotů“.

Ale mnohem závažnější otázkou je zajištění zdravotní a sociální péče. Jde nejen o finance, ale i o dostatek kvalifikovaných a empatických pečovatelů a vhodné služby, aby rodiny mohly pomáhat seniorům bez vyčerpání. Narážíme v tom ale na dva problémy. Čím později se rodí děti, tím později se žena o ně přestane starat a dostane prostor věnovat se rodičům. Navíc s prodlužováním odchodu do důchodu se málo seniorů dožije okamžiku, kdy jejich dospělé děti dosáhnou důchodu a budou se jim moci plně věnovat. Přesto věřím, že naše společnost je natolik vyspělá, že najde způsob, jak zvýšit solidaritu a tyto výzvy zvládnout.

Popisek „Populační růst zpomalí jen za cenu mnohem většího využívání zdrojů,“ říká ekolog a biolog David Storch. | Video: Tým Spotlight