Ženy infarkt prožívají jinak než muži a často kvůli tomu zbytečně umírají. Jak mohou zvýšit své šance na přežití?

Když se řekne „infarkt“, většina lidí si asi představí dramatickou scénu, v níž se muž chytne za levou stranu hrudníku, padne na kolena a lapá po dechu. Tento typický obrázek žijící v našem kolektivním vědomí však vytváří nebezpečnou iluzi. Pro miliony žen po celém světě vypadá realita úplně jinak. A za tohle naše zkreslené vnímání infarktu mnoho z nich zbytečně zaplatí životem.

Za naši slepotu může prostý fakt – historicky byla kardiologie, stejně jako většina ostatních lékařských oborů, zaměřena typicky na muže. Většina klinických studií v minulém století probíhala na mužích, a tak jsou standardní diagnostické postupy optimalizovány pro mužskou část populace. Potíž je v tom, že u žen se může infarkt projevovat zásadně jinými příznaky.

Ženská, nesimulujte

Zatímco u mužů je hlavním signálem bolest na hrudi, u žen se infarkt často projevuje mnohem subtilněji. Signálem bývá například neobvyklá vyčerpanost, která znemožňuje i běžné činnosti, jako je třeba ustlání postele. Dalším příznakem je dušnost, tedy pocit, kdy se žena nemůže nadechnout, i když je v klidu. Ženy také často cítí bolest v horní části těla, tedy tlak nebo bolest v čelisti, krku, horní části zad nebo v obou pažích (nejen v levé, jako typicky u mužů). Infarkt se u žen ohlašuje i trávicími potížemi či studeným potem a závratěmi. Jak ukazují průzkumy, ženy mají tendenci tyto své symptomy podceňovat a bohužel i samotní lékaři je nezřídka bagatelizují jako projevy úzkosti, stresu nebo menopauzy.

Rozdíl není jen v příznacích, ale i v samotných příčinách infarktu. U mužů k němu dochází nejčastěji kvůli masivní blokádě v jedné z velkých koronárních tepen, u žen je situace komplikovanější. Často trpí takzvanou mikrovaskulární dysfunkcí. To znamená, že nejsou zasaženy hlavní tepny, ale síť drobných cév, které vyživují srdeční sval. Standardní rentgenové vyšetření cév tak může u ženy vypadat „normálně“, i když její srdce trpí nedostatkem kyslíku. Tento jev může někdy vést k tomu, že jsou ženy z pohotovostí odesílány domů s tím, že jim „nic není“, aby se o pár hodin později vrátily se srdečním selháním.

Vědecké studie rovněž upozorňují na znepokojivý fenomén: ženy čekají na ošetření na pohotovosti v průměru déle než muži a je u nich méně pravděpodobné, že dostanou standardní léčbu, jako je aspirin nebo statiny. Důvodem je to, že lékaři nezřídka fyzické symptomy pacientky zlehčují a tvrdí, že jsou psychosomatické. Pokud žena přijde na pohotovost s bušením srdce a dušností, lékaři mají statisticky vyšší tendenci předepsat jí léky na uklidnění než provést EKG.

Tohle lékařské podcenění ženských infarktů není přitom žádná marginálie – srdeční onemocnění zabíjí více žen než všechny formy rakoviny dohromady, včetně rakoviny prsu.

Jak jsme slepí vůči ženám

Skutečnost, že lékaři často podceňují příznaky ženského infarktu, zároveň poukazuje na jiný znepokojivý fenomén. Obecnou slepotu medicíny vůči ženské polovině lidské populace. V USA se například klinické testy při vývoji nových léků před rokem 1990 soustředily takřka výhradně na muže, velmi podobná situace panovala donedávna i v Evropě. Výsledkem bylo, že řada lékařských studií pohlížela na daný problém výhradně z mužské perspektivy. Jak se ukázalo, ženy mají ale na řadu léků odlišné reakce než muži.

Například některé léky na spaní se u žen odbourávají pomaleji, takže fungují déle. Ještě osm hodin po užití mohou způsobovat ospalost, a tak například snižovat pozornost při řízení. Velké rozdíly jsou i ve vnímání bolesti, kdy mají ženy často nižší práh bolesti, ale zase ji dokážou snášet déle, protože se u nich zapojují jiné signální dráhy, které bolest přenášejí. Ve výsledku tak na ně léky proti bolesti mohou působit jinak než na muže (i proto, že vnímání bolesti se mění v závislosti na menstruačním cyklu). Léky tak mohou být méně účinné a mají také častější vedlejší účinky. Řada dalších léků pak ženám takřka vůbec nezabírá.

Nejenže se tak vyráběla řada léků, které na ženy neúčinkují, zřejmě se také nevyrábělo množství těch, které by specificky jim pomohly. Dnes třeba víme, že hormon estrogen pomáhá tělu v boji proti různým virům (například snižuje reprodukci virů chřipky). Ovšem pouze v buňkách žen, nikoli mužů. Kdyby vědci experimentovali pouze s mužskými buňkami, nikdy by se na tyto účinky nepřišlo.

Jak výrazně byly ženy v medicíně přehlíženy, dokládá i skutečnost, že první skutečně detailní 3D model ženského těla vznikl až v roce 2022 na platformě Complete Academy. A dodnes učební osnovy lékařských škol pracují převážně s mužským tělem.

Podceňovány jsou rovněž výzkumy ženské fyziologie a typicky ženských obtíží. A tak je například výzkum mužské erektilní dysfunkce postihující 19 procent mužů pětkrát rozsáhlejší než výzkum premenstruačního syndromu, který postihuje devět z deseti žen.