Prezidentův poradce má plán, jak změnit české zdravotnictví. Představuje ho na konferenci Age of Care
Chcete naše zprávy v Googlu přednostně?
- České zdravotnictví potřebuje zásadní změny, samotné další miliardy podle experta nestačí.
- Prezidentův poradce Jakub Hlávka chce proměnit fungování nemocnic, ordinací i pojišťoven.
Svůj plán představuje na konferenci Age of Care, kterou 15. října pořádá e15 v Praze.
Jakub Hlávka je ředitelem Institutu pro zdravotní ekonomii, politiku a inovace Masarykovy univerzity a klinickým docentem na University of Southern California v Los Angeles. To mu dává kompetence. Klíčové ale je, že je poradcem prezidenta Petra Pavla pro zdravotnictví. Díky tomu může jeho uvažování ovlivnit veřejnou debatu. Kdo by od něj čekal jestřábí přístup spojený se zavedením poplatků, mýlil by se. Razí jinou cestu.
Magazín e15 ve svém aktuálním vydání přináší pohled Jakuba Hlávky na reformu českého zdravotnictví. Jakub Hlávka také představuje svůj plán na konferenci Age of Care pořádané e15 v Praze 15. října.
Prevence pro české zdravotnictví
Jakub Hlávka mohl být klidně houslovým virtuosem. Hrát začal v pěti letech, bral hodiny na konzervatoři i soukromě, v patnácti už nahrával pro Český rozhlas. Aktivně vystupuje dodnes, letos například koncertoval se členy prestižní Berlínské filharmonie, ale jeho myšlenky dnes míří ke zdravotnictví. A vlastně i svou hru na housle, stejně jako trénink na triatlon, dává do souvislosti se zdravím. Považuje je za prevenci vyhoření a něco, co mu pomáhá udržovat kognitivní schopnosti.
České zdravotnictví skýtá podle Jakuba Hlávky, ředitele Institutu pro zdravotní ekonomii, politiku a inovace Masarykovy univerzity a klinického docenta veřejného zdravotnictví na University of Southern California, jeden pozoruhodný paradox. Peněz v něm není až tak málo vzhledem k velikosti země a výkonu ekonomiky. Za poslední léta se podíl zdravotních výdajů na českém HDP dokonce zvýšil, a to přibližně ze sedmi na devět procent.
Jenže současně rostou nároky systému, stárne populace a lidí v produktivním věku bude ubývat. Otázka proto podle Jakuba Hlávky nestojí jen na tom, kolik ještě do zdravotnictví přidat. „Nejde jen čistě o peníze, ale i o to, co systém dělá, jak alokuje omezené lidské a finanční zdroje do regionů, do různých specializací,“ říká zdravotnický ekonom.
Problém českého zdravotnictví podle něj není jen v nedostatku zdrojů, ale i v tom, že část těch existujících používáme na nesprávných místech. A pokud se systém nezmění, samotné další miliardy problém nevyřeší. Pro e15 magazín proto Hlávka vysvětluje svou představu o změně zdravotnického systému, která může buď vcelku, nebo v jednotlivých prvcích v příštích letech zasáhnout pacienty.
Zdravotnické puzzle
První blok změn, jež Jakub Hlávka představil, se týká personálu uvnitř systému. Právě jeho správným využitím se dají najít vnitřní úspory, ať už jde o sdílená lůžka v nemocnicích mezi jednotlivými obory, nebo o vyšší specializaci zdravotních sester, která ušetří práci lékařům.
Možná nejdůležitější změna začíná u praktického lékaře. „Začal bych posílením zdrojů v oblasti primární péče,“ vysvětluje. Ordinace praktika by měla být místem, kde pacient vyřeší většinu svých zdravotních potřeb. Dnes podle Hlávky funguje spíše jako startovací rampa ke kardiologovi, neurologovi, onkologovi nebo jinému specialistovi, čímž pro pacienta začíná bloudění systémem. „Někteří praktici jsou skvělí, provádějí ultrazvuky v ordinaci, někteří neudělají ani odběr a už posílají pacienta jinam,“ popisuje Hlávka. Proto nechce, aby byl z praktika jen další lékař v řetězci, chce z něj daleko více vytvořit koordinátora.
S tím souvisí dělba práce ve zdravotnictví. Česko podle Hlávky často reaguje na personální nedostatek tím, že hledá další lékaře. Jenže lékařské vzdělání je dlouhé, drahé a lékaři jsou nejdražší zdravotnickou profesí. Některé úkony přitom mohou bezpečně převzít jiní zdravotníci.
Inspiraci vidí ve Spojených státech, kde sám působí. Profese jako nurse practitioner nebo physician assistant tam mohou při odpovídajícím vzdělání a dohledu vykonávat řadu činností, které v Česku zůstávají v rukou lékařů.
„Delegace kompetencí mezi lékaři a nelékaři je v Americe mnohem dál než v Česku,“ říká. Podle něj by podobná cesta dávala smysl také u českých sester. Ty by si mohly doplnit vzdělání a získat možnost poskytovat například komplexnější komunitní či geriatrickou péči. Výsledkem by neměla být jen úspora. Systém by získal více lidí schopných samostatně pracovat s pacientem a sestry by dostaly novou kariérní perspektivu.
VIDEO: Roboti místo lékařů. Kijonková hlásí novou americkou investici a buduje finanční impérium po vzoru Rothschildů. Více v pořadu FLOW.
Vedle toho vidí zdravotnický expert prezidenta Petra Pavla rezervu ve využití lůžek v nemocnicích. Česko má podle jeho odhadu zhruba o patnáct tisíc lůžek více, než by odpovídalo západním standardům. Ne že by byla nevyužitá, ale jejich část nahrazuje nedostatek následné a dlouhodobé péče. Nemocnice tak zbytečně draze suplují sociální systém.
Stejná logika platí pro investice. Postavit novou nemocnici může být správně, ale pouze tehdy, pokud nová budova skutečně umožní zefektivnit síť. „Staré pavilonové typy nemocnic nejsou optimální,“ říká Hlávka. Personálně je podle něj mnohem snazší provozovat moderní nemocnici se sdílenými kapacitami než síť roztroušených pavilonů.
Současně však varuje před českým sklonem postavit nové a staré jednoduše ponechat. Takhle na něj přesně působí první plány kabinetu na stavbu nové nemocnice uvnitř areálu FN Královské Vinohrady. Nové zařízení by podle vyjádření členů vlády mělo provozovat ministerstvo obrany, za čímž je snaha navýšit rozpočet obrany státu na požadovanou výši výdajů NATO. „Nevím, jak moc se snažíme vytvořit něco nového, co by mělo racionalizovat péči, nebo jen vytvořit krásnou budovu, kde přestřihneme červenou pásku,“ obává se.
Další část receptu na nové zdravotnictví tkví v digitalizaci. Začala s ní už předchozí vláda Petra Fialy, šlo ale jen o výkop toho, co by se mělo v budoucnu stát. Jednotlivosti jsou podle Hlávky přínosné, primárně má však digitalizace jako celek předejít tomu, aby pacient opakovaně poskytoval informace, které už systém má. Ideální stav je, že když jede k pacientovi záchranka, lékař už ví, jaké léky pacient užívá. Když přijde pacient ke specialistovi, ten by měl znát předchozí diagnózy a vyšetření. Pacient by podle Jakuba Hlávky neměl být jediným nositelem informací o své vlastní léčbě, a to také s ohledem na stárnutí populace.
Ještě větší potenciál ale Hlávka vidí v sekundárním využití dat. Pokud systém spojí informace o návštěvách lékařů, diagnózách a dalších zdravotních událostech, může odhalovat vzorce, jež jednotlivý lékař nevidí. „Někteří pacienti například tři nebo pět měsíců předtím, než jsou hospitalizováni, mají větší počet kontaktů se zdravotnickým systémem,“ popisuje. To může být signál, že se něco děje. Chytrý algoritmus by mohl identifikovat pacienta se zvýšeným rizikem a systém by mohl zasáhnout dříve, než člověk skončí v nemocnici.
Tady se dostáváme k samotnému srdci ekonomiky zdravotnictví, tedy úhradám pojišťoven. Současný systém je do značné míry nastaven tak, že odměňuje množství péče. Hlávka by ho postupně posunul. „Otázka úhrad, které zatím hodně tlačí na objem péče, by se za mě měla určitě posunout alespoň částečně k nějaké hybridní nebo smíšené platbě,“ říká. Část by dál byla podle Hlávkovy vize za výkony, část pak za výsledky péče.
Důvod je ten, že pokud systém platí především za výkon, může vzniknout motivace dělat více výkonů. Ideální zdravotnictví by však mělo být motivováno k tomu, aby pacient byl co nejzdravější a potřeboval co nejméně další péče.
To samozřejmě přináší riziko, že lékaři mohou odmítat komplikované pacienty. I na to má Jakub Hlávka odpověď, byť zatím ne přesně definovanou. Lékař, který léčí člověka se třemi vážnými diagnózami, musí podle jeho představy dostat jinou úhradu než ten, kdo řeší banální problém zdravého člověka.
Pokud má systém začít lépe pracovat s výsledky, musí se změnit také role zdravotních pojišťoven. „Mají nejvíce dat a nejvíce kapacit k tomu upravit úhrady,“ podotýká Jakub Hlávka. Pojišťovny by podle něj měly dostat větší balík pravomocí vyjednávat s poskytovateli a více využívat data k tomu, aby odměňovaly kvalitní a efektivní péči. „Zároveň ale musí existovat kontrola, protože pojišťovna může mít přirozenou motivaci optimalizovat své vlastní hospodaření.“
Podobně opatrný je u nadstandardů. Jde o palčivé téma, jež přinesl v roce 2008 do veřejné debaty tehdejší ministr zdravotnictví Tomáš Julínek. Jeho úřad návrh připravoval, ale nedotáhl. Od té doby se v oboru mluví o možnostech plateb za lepší služby jako o účinném léku, který by do systému vlil nové peníze, ale nikdo nemá odvahu ho zvednout.
Jakub Hlávka to tak nevidí. Jednolůžkový pokoj, lepší strava nebo wi-fi jsou podle něj věci, které sice mohou být legitimně placené, problém ale podle něj začíná tam, kde příplatek ovlivňuje klinický výsledek léčby. Pokud si bohatší pacient může zaplatit rychlejší vyšetření nebo léčbu, zatímco ostatní čekají, vzniká dvoukolejné zdravotnictví. Přesně tento problém řeší země jako Británie, Norsko nebo Švýcarsko. „Kdykoli zavedly systém dvoukolejného fungování zdravotnictví v menší či větší míře, řeší to, že čekací doby se prodlužují pro ty lidi, kteří neplatí navíc,“ říká.
České zdravotnictví má přitom podle něho jednu významnou přednost, a to vysokou reálnou dostupnost péče. Byla by škoda ji kvůli krátkodobému řešení ztratit.
Test stárnutím
Nakonec všechny cesty vedou k demografii, na niž v příštích letech české zdravotnictví tvrdě narazí. Největší tlak nebude představovat jen více lidí nad 65 let, nejrychleji bude růst skupina lidí nad 80 let s největší potřebou péče.
Právě tady se ukazuje nedostatek domácí a dlouhodobé péče. Člověk s Alzheimerovou nemocí nebo několika chronickými diagnózami nemusí automaticky potřebovat nemocnici. Může potřebovat někoho, kdo mu pomůže doma. Pokud taková služba není, skončí na interně či v LDN. A systém za něj zaplatí mnohem více.
Stárnutí navíc nedopadne na systém všude stejně. Například Praha s vyšším podílem mladší populace pocítí problém později, což může vést k oddalování jeho řešení na politické rovině.
Když už jsme u ní, zmíněný rok 2008 a reformy vlády Mirka Topolánka přinesly prohru vládních stran na krajské úrovni. Téma odporu proti regulačním poplatkům u lékaře si vzala za své ČSSD, která tehdy drtivě vyhrála krajské volby v celé zemi. Od té doby nikdo z politiků zásadní změnu zdravotnického systému nepředstavil, připomíná Jakub Hlávka.
