Lékařka: Ženy jsou často v šoku z toho, jak malá šance na pořízení dítěte jim zbývá

Ani lékaři ale neumějí zázraky, a tak mnohé páry toužící po dítěti i přes pomoc moderní medicíny zůstávají bezdětné. Povídali jsme si o tom, jakými chybami páry snižují šanci na otěhotnění, proč je zapotřebí daleko větší osvěty ohledně reprodukčního zdraví, a že by stálo za to, aby se chlapcům v ordinacích lékaři častěji "podívali do trenýrek".

Lze alespoň rámcově říct, kolik stojí pořízení dítěte prostřednictvím asistované reprodukce?

To je těžké. Záleží na diagnóze toho konkrétního páru a metodě, která se pro umělé oplodnění zvolí. Od těch nejjednodušších, jako je inseminace, kde se náklady pohybují v řádu několika tisíc korun, až po nejsložitější postupy, kde využíváme genetické testování embryí, darovaná vajíčka nebo kombinace několika metod. Tam už se cena dostává do řádu nižších stovek tisíc korun. A je důležité říct, že úspěšnost není stoprocentní. U zmíněné inseminace je úspěšnost v závislosti na věku pacientky tak 10 až 15 procent, takže se musí počítat s tím, že ne každý zákrok se zdaří. Zabere to často několik pokusů, než se povede, aby se dítě narodilo. Když se budeme bavit o těch nejsložitějších případech, kde je potřeba umělé oplodnění v kombinaci s genetickým testováním embryí, tak tam náklady na jednu terapii jdou přes 100 tisíc korun a úspěšnost může být kolem padesáti procent. Takže ani nákladná terapie nezaručí výsledek.

Jaká je tedy úspěšnost asistované reprodukce?

Když to pár nevzdá, tak ta kumulativní úspěšnost je kolem 80 až 85 procent. Jen u 15 párů ze sta se stane, že se léčba nezdaří a dítě nemají.

Co si představit pod pojmem kumulativní úspěšnost?

I ty nejúspěšnější typy terapie mají úspěšnost na jeden pokus kolem 50, maximálně 60 procent. Ale dost často díky té provedené terapii není k dispozici jen jedno embryo, ale zůstane zamražené druhé či třetí. Když se potom využijí, můžeme mluvit o úspěšnosti okolo 80 procent.

Související

Celý život se bojím, že mě moji blízcí opustí. Zpověď ženy narozené náhradní matce

Co je z vaší zkušenosti největší mýtus týkající se asistované reprodukce?

Někteří lidé mají falešnou představu, že si k nám jdou koupit dítě. Čekají stoprocentní úspěšnost, což bohužel zajistit nemůžeme. Spousta lidí si říká, teď máme ještě čas, vždyť nám ještě nebylo ani 40 let. No a když se nám ani do čtyřicítky počít nepodaří, tak půjdeme na kliniku a tam už nám to stoprocentně zařídí. Úplně přestávají akceptovat biologický pokles plodnosti s narůstajícím věkem. A strašně se pak diví, často jsou vyloženě šokováni, když jim řekneme, že v jejich 42, 43 letech odhadujeme šanci na zplození potomka na úrovni 10 až 20 procent. Nevím, možná v tom hrají roli i některé medializované příběhy celebrit, které se pyšní tím, jak se po padesátce staly matkou, že se na to konečně cítí zralé a jak je to skvělé, že si takhle počkaly. Přitom jde o raritní případy, kdy byly často využity metody, jako je náhradní mateřství, kdy je embryo, vzniklé po oplodnění mimo tělo ženy, implantováno do dělohy náhradní matky. Spousta žen se pak podivuje, proč když tahle herečka mohla mít dítě kolem padesátky, jim lékaři dávají tak nízkou šanci.

A ženy bohužel chodí na asistovanou reprodukci ve stále pozdějším věku.

Je to tak. Průměrný věk prvorodiček po asistované reprodukci stále stoupá, dnes je víc než 36 let. Na naší klinice je průměrný věk žen, které k nám přicházejí, dokonce asi 38 let. A neoddiskutovatelným faktem je, že lidská plodnost prostě s věkem klesá. Sice dnes žijeme zdravěji, než žily naše babičky, a průměrný věk dožití stoupá, plodný věk u žen se ale nijak nezměnil. Stále začínají menstruovat kolem dvanácti let a kolem padesátky se dostanou do přechodu. Bohužel se ochraně reprodukčního zdraví u nás na školách v podstatě nevěnuje pozornost. Mladé holky a kluci se učí o tom, jaké jsou metody antikoncepce, dozvídají se o sexuálně přenosných chorobách, což je samozřejmě v pořádku. V pořádku ale není, že se s nimi nikdo nebaví o tom, že někdy je vhodné antikoncepci vysadit a dítě si pořídit v mladém věku do třiceti let. Protože pak už plodnost klesá a nemusí se jim to podařit. A nemluvíme s nimi ani o spoustě rizikových faktorů.

Související

Obří problém, narodilo se nejméně dětí v historii. Gynekoložka varuje před neznalostí (2)

Třeba?

Vidíme spoustu mužů, kteří v rámci touhy po dokonalém těle berou anabolika a ničí si tak kvalitu spermií. Kdyby to v posilovně brali pár týdnů nebo měsíců, tak se s tím ještě dá něco dělat, ale když takhle sypou deset let, tak už může být funkce varlat nevratně poškozená. Takový muž už nikdy mít spermie nebude. Nebezpečná je i epidemie obezity, a to jak u mužů, tak u žen. Problémem je u žen ale samozřejmě i bulimie či anorexie. Už vůbec nemluvím o dalších jasných rizikových faktorech, jako je alkohol, kouření či jiné návykové látky. Je škoda, že s mladými o téhle problematice nemluvíme včas. Alespoň jedna hodina biologie kdyby se na středních školách věnovala tématu reprodukčního zdraví.

Není problémem i to, že se málo věnuje pozornost prevenci mužské neplodnosti, která je statisticky vzato stejně častá jako neplodnost ženská?

Je to tak. Na přednáškách na vysokých školách často rozesměju publikum, když se mladých mužů zeptám, kdy se jim někdo naposledy u doktora podíval do trenýrek. No byl to pravděpodobně pediatr. V českém zdravotnickém systému bohužel neexistuje v téhle oblasti naprosto žádný formát preventivní prohlídky pro muže. Pokud muž sám nepocítí nějaké zdravotní problémy v oblasti genitálu a nevyhledá lékaře, tak se mu do těch trenýrek opravdu v ordinaci nikdo nepodívá. Přitom by bylo snadné a levné, kdyby dejme tomu jednou za život, třeba v 25 letech, bylo mužům nabídnuto vyšetření spermiogramu v rámci prevence. Hned by věděli, jestli jsou plodní. Mimochodem, jsem garantkou Nadačního fondu pro plodnost, v jehož rámci nabízíme na různých akcích studentům zdarma vyšetření jejich plodnosti, a z těch dat nám zatím vychází, že asi u pětiny mladých mužů jsou špatné výsledky. Když už se bavíme o prevenci, tak upřímně řečeno, ani u žen to není o mnoho lepší. Ty sice chodí na gynekologii, pokud ale jejich lékař nemá v oblibě téma reprodukčního zdraví, tak s nimi v rámci preventivních prohlídek neřeší, jestli chce mít děti a kdy je bude chtít. A nedělá se žádné preventivní vyšetření hormonálních hladin či ultrazvukového obrazu vaječníků, aby se zjistilo, jak dobré je reprodukční zdraví dané ženy.

Zmínila jste, že ženy k vám chodí s žádostí o pomoc stále později, proč se tak z vaší zkušenosti děje?

Souvisí to obecně s nastavením společnosti, zvyšuje se ostatně i věk prvorodiček, jež rodí bez asistované reprodukce. Už dávno přesáhl hranici třiceti let. Souvisí to se spoustou faktorů, některé jsou ekonomické, mám na mysli třeba nedostupnost bydlení. Tím hlavním důvodem ale je, že ženy prostě nemají partnera, s kterým by chtěly založit rodinu.

Myslíte si, že by bylo dobré udělat nějaké legislativní změny v oblasti asistované reprodukce?

Nespravedlnost je určitě v tom, že pojišťovnou hrazené maximálně čtyři cykly asistované reprodukce jsou vázané na rodné číslo ženy. Vezměte si situaci, kdy je ve dvojici jednoznačně příčina neplodnosti na straně muže. Pár absol­vuje neúspěšně čtyři cykly a následně se rozejde. Muž pak s jinou partnerkou klidně absolvuje další čtyři hrazené cykly, zatímco žena, která mezitím může začít mít své vlastní zdravotní potíže s plodností, má smůlu a musí si vše platit. Ve chvíli, kdy máme ze čtyřiceti procent příčinu neplodnosti na straně muže, zhruba ze čtyřiceti procent na straně ženy a ve dvaceti procentech případů se udává, že je něco špatně u obou, tak by se to přece mělo genderově vyrovnat i v oblasti hrazení asistované reprodukce ze strany pojišťoven.

Související

Proč se nejen na Slovensku rodí nejméně dětí? Zdá se, že za to mohou mobily

Podobnou nespravedlností je i to, že single ženy oficiálně nemohou podstoupit asistovanou reprodukci. Proč těmhle ženám, které touží po dítěti, házíme klacky pod nohy, když demografický vývoj je tak špatný a rodí se tak málo dětí? To samé platí pro lesbické páry. Anebo jiný příklad. Řekla jsem už, že máme za život hrazené pojišťovnou maximálně čtyři cykly asistované reprodukce. Při úspěšnosti jednoho pokusu maximálně kolem 50 procent to vychází, že když má ten pár štěstí, tak může mít dvě děti. Co když jich ale chce víc? Už si pak musí platit poměrně velké peníze. V některých zemích je přitom běžné, že když se páru otěhotnět povede, tak se rodina ocitne v tomto ohledu opět na startovní čáře a má zase čtyři hrazené pokusy.

Občas se objeví hlasy, že by bylo dobré zvýšit i věkovou hranici, kdy se cykly proplácejí, nad čtyřicet let. Byla byste pro?

To je dost kontroverzní, protože ta úspěšnost po čtyřicítce opravdu hodně klesá. Já bych pro to nebyla.

Velkým tématem posledních let je také social freezing, tedy preventivní zmrazení pohlavních buněk pro jejich budoucí využití. Jak na tohle téma nahlížíte?

Z metaanalýz zahraničních studií vyplývá, že reálně jen 12 až 16 procent žen svá zmražená vajíčka někdy použije. To je opravdu dost nízké číslo. Často je to jednoduše kvůli tomu, že si ženy zmrazí vajíčka v pozdních třicátých letech svého života, protože stále nemohou najít vhodného partnera a prostě ho nenajdou ani za deset let poté. Málo se také mluví o tom, že těch vajíček je třeba mít zmražených relativně hodně. Když chcete mít v 35 letech zhruba devadesátiprocentní šanci na otěhotnění, tak si jich musíte nechat zmrazit ideálně 30. To znamená dvě až tři stimulace. Přičemž jedna vyjde tak zhruba na 45 až 50 tisíc korun. A každý rok musíte platit ještě jednotky tisíc za skladování vajíček. Spousta žen si přitom nechá zmrazit třeba jen sedm vajíček a myslí si, že z toho bude mít dvě či tři děti. Hodně žen za tuhle proceduru prostě vyhodí velké peníze a pro vajíčka už si nikdy nepřijdou.

Jak velkou roli hraje na českém trhu asistované reprodukce zahraniční klientela?

Řekla bych, že cizinci tvoří tak padesát procent klientů. Hodně k nám jezdí lidé z Německa, Irska či Velké Británie, ale lze říct, že do Česka se jezdí za asistovanou reprodukcí z celé Evropy. Vedle toho, že je to pro cizince finančně dostupnější, hraje bezpochyby roli skutečnost, že Česko má v oblasti asistované reprodukce skvělou pověst. Společně se Španělskem jsme v Evropě na absolutní špičce. Souvisí to s tím, že tu v tomhle oboru máme dlouholetou tradici a stabilní legislativní podmínky.

Velkým a často zmiňovaným tématem současnosti je pokles porodnosti ve vyspělém světě. Myslíte si, že asistovaná reprodukce může tenhle demografický pokles zbrzdit?

Vyřešit ho určitě nemůže, ale rozhodně ho pomáhá zbrzdit. Vezměte si, že v Česku se narodí díky asistované reprodukci v posledních letech mezi čtyřmi až pěti tisíci dětí ročně. To je každý rok jedno malé městečko, které by jinak neexistovalo. Na celkových porodech se umělé oplodnění podílí asi z šesti procent. Jinak řečeno, v každé třídě teď statisticky máte alespoň jedno takové dítě. Ale hlavně je to úžasná práce, podle mě to je nejhezčí obor medicíny. Na konci je ve většině případů úspěch a radost, lidé vám chodí děkovat, posílají fotky dětí u vánočního stromečku, nebo když jdou do první třídy. To je přece krása.