Renáta Kellnerová určuje směr, já hledám cestu, říká šéfka nadace, ve které se rozhoduje jako v byznysu
Čtěte e15 v Googlu přednostně
Nastavte si e15 jako preferovaný zdroj a naše články uvidíte ve vyhledávání výš.
- Nadace rodiny Kellnerových rozšiřuje podporu vzdělávání o pomoc znevýhodněným dětem i financování špičkových vědců.
České školství podle její ředitelky Terezy Bůžkové dobře pracuje s průměrnými žáky, ale nedokáže dostatečně podpořit děti na obou koncích spektra.
V rozhovoru pro e15 Bůžková popisuje spolupráci s Renátou Kellnerovou i to, proč se výsledky jejich investic projeví až za desetiletí.
Tereza Bůžková vystudovala ekonomii na Univerzitě Karlově a profesní zkušenosti sbírala v poradenských společnostech PwC a Deloitte i na britském velvyslanectví v Praze. Dnes stojí v čele Nadace The Kellner Family Foundation, která se dlouhodobě zaměřuje na podporu vzdělávání. Za jejího působení nadace rozšířila svou činnost o program Včasná péče, který pomáhá dětem ze sociálně znevýhodněného prostředí už od narození, a Kellner Research Chair, jehož cílem je přilákat špičkové vědce na Univerzitu Karlovu.
Přes PwC, Deloitte a britské velvyslanectví jste se dostala do nadace Kellnerových. Byl neziskový sektor vaším vysněným cílem?
To určitě ne, nebylo to tak, že bych si řekla, že práce v neziskovém sektoru je můj vysněný cíl. S nadací Kellnerových jsme se znali už z velvyslanectví, protože podporuje stipendisty i na britských univerzitách a příležitostně jsme spolupracovali. Při jedné poměrně náhodné debatě přišla řeč na to, že hledají člověka do vedení a že by je můj profesní profil zajímal. Následoval téměř půlroční dialog o tom, jestli se pro tuto pozici hodím a jestli jim dokážu nabídnout to, co hledají. Nakonec jsme se domluvili.
Při nástupu do nadace jste říkala, že chcete navázat na dosavadní práci, ale zároveň rozšířit její působnost. S jakými změnami jste přišla?
První rok jsem se především seznamovala s tím, co děláme a jak fungujeme, a ve druhém jsem se pak věnovala hledání nových příležitostí. V podstatě to byla obdoba due diligence z byznysu. Věděli jsme, že chceme zůstat u vzdělávání a pomáhat znevýhodněným dětem. Hledali jsme proto oblasti, ve kterých v Česku chybí dostatečná podpora. Tak vznikl především program Včasná péče, ale podobným způsobem jsme dospěli také k podpoře špičkových vědců.
Proč jste se rozhodli pomáhat dětem už od narození, tedy ještě předtím, než vůbec nastoupí do školy?
Je to rozhodnutí založené na datech. Existuje řada zahraničních výzkumů, které ukazují, že pokud dítě ze znevýhodněného prostředí podpoříte co nejdříve, dosáhnete lepších výsledků s relativně nižšími náklady. Je to prevence namísto pozdějšího řešení problémů.
Naším dlouhodobým cílem je, aby více dětí dokončilo základní školu a pokračovalo v dalším vzdělávání. Z Prahy to může znít zvláštně, ale v některých periferních oblastech Česka základní školu nedokončí 13 až 15 procent dětí. V některých obcích je to podle údajů, se kterými pracujeme, ještě více.
To má samozřejmě zásadní dopady na možnosti jejich budoucího uplatnění na pracovním trhu i na kvalitu života. Základní gramotnost přitom znamená třeba i to, že rozumíte pracovní smlouvě, kterou podepisujete. Pokud jí nerozumíte, automaticky se dostáváte do nevýhody.
Jak poznáte, že program skutečně funguje?
Chceme děti sledovat dlouhodobě. Prozatím máme financovanou tříletou pilotní fázi. V jejím průběhu budeme vyhodnocovat především to, zda děti nastoupí včas do mateřské školy a skutečně do ní docházejí. Nestačí, že jsou pouze zapsané.
Současně financujeme podpůrný personál ve školkách, aby se děti lépe začleňovaly do kolektivu. Dalším ukazatelem bude jejich připravenost na základní školu a následně také školní docházka, především absence.
Zahraniční výzkumy navíc ukazují, že včasná podpora nemusí nutně znamenat dramaticky lepší známky. Může ale významně ovlivnit například sebekontrolu a vytrvalost dítěte. Tedy to, jestli bude do školy pravidelně chodit a dokáže ji dokončit, i když to pro něj nebude jednoduché.
Výsledek je vidět až za deset či dvanáct let
Kde má podle vás školství jako celek největší slabinu?
Myslím si, že české školství umí poměrně dobře pracovat s průměrem. Pokud jste průměrný žák, systém většinou funguje. Mnohem hůře si ale poradí s dětmi z nepodporujícího prostředí a zároveň podle mě nedokáže dostatečně rozvíjet ani ty mimořádně nadané. Umíme tedy poměrně dobře obsloužit střed, ale máme problém s oběma konci spektra.
A co rodinné zázemí? Neovlivňuje právě to nejvíce budoucí úspěch dítěte?
V Česku to tak do velké míry je. Vzdělávací a do určité míry i kariérní dráha dítěte u nás stále výrazně závisí na tom, do jaké rodiny se narodí. A myslím si, že máme také tendenci posuzovat lidi podle toho, kam se dostali, aniž bychom se zajímali o to, odkud vyšli. Velmi dobře je to vidět u našich stipendistů. Dítě z podporující rodiny, které se dostane na Oxford, samozřejmě dosáhlo velkého úspěchu. Ale dítě, které vyrůstalo ve velmi složitých podmínkách, prošlo náhradní péčí a nakonec úspěšně odmaturovalo, mohlo urazit minimálně stejně dlouhou cestu. Často se díváme pouze na výsledek, nikoliv na úsilí, které k němu vedlo. A to si myslím, že česká společnost dostatečně nevnímá.
Co českému školství nejvíce pomáhá?
Ve školách mají obrovskou moc samotní učitelé. Záleží na tom, jestli se učitel skutečně rozhodne vzdělávat každé dítě ve třídě, nebo jestli se soustředí na čtyři premianty, kteří mu budou jezdit na olympiády. Učitelé mají také zásadní vliv na to, jak se děti ve škole cítí a jakou si budují sebedůvěru. Zvlášť důležité je to podle mě na prvním stupni. Dítě z podporující rodiny často získává motivaci a povzbuzení doma. Ale pokud takové prostředí nemá, může právě učitel sehrát mimořádně důležitou roli. Pokud dítě opakovaně slyší, že je nejhorší, má špatné známky a doma za ně dostává další negativní reakce, velmi těžko si bude budovat motivaci zkoušet nové věci.
Špičkové vědce do Česka nepřilákají jen peníze
Na druhém konci vzdělávací dráhy spouštíte program Kellner Research Chair, který má přivést špičkové vědce na Univerzitu Karlovu. Proč jste vstoupili do oblasti vědy?
Znovu jsme hledali určité bílé místo. V Česku zatím není příliš běžné, aby soukromá filantropie financovala akademické pozice tohoto typu a univerzita přitom měla velkou volnost při výběru oboru. Naše spolupráce s Univerzitou Karlovou stojí na tom, že poskytujeme peníze a požadujeme za ně vysokou kvalitu. Je nám ale jedno, z jakého oboru vybraný vědec bude, program je otevřený napříč fakultami a vědními disciplínami. Jedním z kritérií je kvalitní dosavadní vědecká práce a zahraniční zkušenost. Myslíme si totiž, že pokud se chce česká věda srovnávat se světovou nebo alespoň evropskou špičkou, musí se více otevřít.
Co podle vás českým univerzitám brání v tom, aby dokázaly špičkové vědce ze zahraničí přilákat? Jsou to ony často diskutované peníze?
Peníze nejsou jediným problémem. Důležité je také to, jak jsou lidé ze zahraničí v Česku přijímáni, jestli si dokážou vybudovat profesní kontakty, jak transparentní jsou pravidla kariérního růstu a odměňování nebo jaké podmínky mají ženy. České akademické prostředí je poměrně malé a lidé často zůstávají po celou kariéru na jedné instituci. Pokud chceme přilákat někoho ze světové špičky, nestačí mu nabídnout vysoký plat. Musí tu existovat prostředí, ve kterém se bude cítit vítaný a bude mít podmínky pro kvalitní práci.
Kellnerová určuje vizi, nadace ji naplňuje
Říkala jste, že hledáte především oblasti, ve kterých dosud chybí dostatečná podpora. Proč je to pro vás tak důležité?
Jsme spojeni s velmi známým jménem a velkým objemem finančních prostředků. Pokud bychom vstoupili do oblasti, ve které už působí mnoho jiných dárců, mohli bychom je paradoxně vytlačit. Mohli by si říct, že když tam působí Kellnerovi, jejich pomoc už není potřeba. Proto je pro nás důležité přicházet s něčím, co tu dosud není, ať už jde o novou službu, nebo nový program. Nevadí nám, že ho musíme s partnery teprve vytvořit.
Jak při rozhodování o nových projektech uplatňujete zkušenosti z byznysu?
Základem je správně definovat cíl. Musíte vědět, čeho chcete dosáhnout, a potom hledat cestu, která k tomu vede s nejlepším poměrem nákladů a výsledku. Zároveň ale nemůžete všechno analyzovat donekonečna, protože byste nakonec nic neudělali. Snažíme se držet určitou rovnováhu. Když jsem zvažovala přechod do neziskového sektoru, přemýšlela jsem mimo jiné o tom, že se tu mnohem hůře vyčíslují náklady ušlé příležitosti. V byznysu, když se nerozhodnete včas, může příležitost využít konkurence a vy přijdete o tržby nebo tržní podíl. V neziskovém sektoru se to, co se nestane, měří mnohem obtížněji. Měla jsem proto trochu obavu, abychom se nedostali do nekonečného rozhodování. Nakonec se ale ukázalo, že byznysová mentalita je v nadaci velmi silná a dokážeme rozhodovat poměrně rychle. Třeba o programu Včasná péče a jeho tříletém rozpočtu jsme rozhodli loni v září a nyní už máme podepsanou spolupráci se třemi městy a program rozjíždíme. Když to zmíním lidem z filantropického prostředí, často mi říkají, že postupujeme mimořádně rychle.
Je právě takový způsob rozhodování něco, co jste do nadace přinesla vy?
To bych neřekla. Myslím si, že správní rada i paní Kellnerová jsou v tomto ohledu velmi otevřené a nechávají velkou volnost při realizaci projektů. Možná to bude znít paradoxně, ale v nadaci zažívám větší svobodu rozhodování než na některých svých předchozích působištích. Ve velké poradenské společnosti máte nad sebou několik úrovní řízení a váš vliv na fungování celé organizace je i na seniorní pozici poměrně omezený. Tady je prostředí mnohem otevřenější.
Jak tedy konkrétně funguje spolupráce s Renátou Kellnerovou a správní radou? Kdo rozhoduje o tom, kam budou nadační peníze směřovat?
Základem je vzájemná důvěra a to, že si lidsky rozumíme. S paní Kellnerovou a správní radou se setkáváme velmi často, přibližně dvakrát až třikrát měsíčně. To podle mě není u rodinných nadací úplně běžné. Díky tomu můžeme průběžně diskutovat o tom, co chceme dělat a proč.
A přicházejí nové nápady také přímo od Renáty Kellnerové?
Paní Kellnerová má velkou empatii vůči lidem, kteří vyrůstají ve zcela jiných podmínkách, než jaké známe například z Prahy. Právě od ní přišel důraz na pomoc znevýhodněným dětem. Bylo také jasné, že chceme zůstat u vzdělávání a nevydávat se do úplně jiných oblastí. To bylo její základní zadání. Funguje to tak, že ona přichází s vizí a já hledám cestu, jak ji co nejlépe naplnit.
Setkáváte se osobně také s dětmi a studenty, kterým nadace pomáhá. Vybavíte si nějaký konkrétní příběh, který máte ráda?
Asi nejvíce je to vidět u sociálních stipendistů gymnázia Open Gate, kteří přicházejí z opravdu velmi znevýhodněného prostředí. Měli jsme například studentku, která s maminkou žila nějakou dobu na ulici, následně byla odebrána z rodiny a dostala se do náhradní péče. Prostřednictvím organizace podporující pěstouny se dozvěděla o možnosti studovat na Open Gate. Dostala se tam, velmi dobře se jí dařilo a dnes studuje na vysoké škole v Česku. Podobně jsme měli studenta, který vyrůstal ve složitých rodinných podmínkách a starala se o něj babička. Také úspěšně absolvoval Open Gate a pokračuje na univerzitě. Právě na těchto příbězích je vidět, jak zavádějící může být hodnotit úspěch pouze podle konečného výsledku, a ne podle toho, jak náročnou cestu muselo dítě urazit.
