České firmy loví v Německu. Lákají je i zahraniční insolvence, říká přední expert na fúze a akvizice
- Zahraniční expanze českých firem se posouvá k menším a středním podnikům a private equity fondům.
- Největší zájem je o energetiku, výrobu, technické obory a B2B služby, kde mohou české firmy využít vlastní know-how.
- Německo či Skandinávie nabízejí obří příležitosti, říká v rozhovoru pro e15 partner PwC Jan Hadrava.
České firmy už dávno nehledají růst pouze na domácím trhu. Stále častěji nakupují podniky v Německu, Skandinávii i dalších západoevropských zemích a zahraniční akvizice se z domény několika velkých skupin posouvají i ke středně velkým firmám. Podle partnera PwC Jana Hadravy jim nahrává i současné oslabení evropské ekonomiky, které otevírá nové příležitosti. Největší překážkou expanze přitom podle něj není kapitál, ale nedostatek manažerů schopných řídit firmy v mezinárodním prostředí.
„Kapitál ani financování už nejsou hlavní problém. Limitem je spíš schopnost firmy zahraniční akvizici správně řídit a začlenit,“ říká partner PwC Jan Hadrava, který patří mezi přední české odborníky na fúze a akvizice a strategické transakce.
České firmy zrychlují zahraniční nákupy a na evropských trzích běžně uzavírají obchody za desítky miliard korun. Co jejich rostoucí vliv v Evropě znamená?
Zahraniční expanze českých firem probíhá už několik let, novinkou je ale její posun směrem k menším a středně velkým společnostem. V minulosti byly zahraniční akvizice výhradní doménou velkých skupin. Dnes ale domácí trh přerůstá stále více středně velkých podniků i menších private equity hráčů. Nejde tedy o nový trend, ale o jeho výrazný posun směrem do nižších pater byznysu.
Jakou roli v tom hraje současný hospodářský útlum v západní Evropě, zejména v Německu?
Ekonomické problémy západní Evropy vytvářejí nové nákupní příležitosti. Dříve se o oslabení německé ekonomiky spíše mluvilo, v posledních dvou letech se však reálně promítá do transakcí. Německo je pro české investory klíčový trh, ale zároveň velmi komplikovaný kvůli silné ochraně zaměstnanců. Koupit německou firmu, která má problémy, ale ještě není v insolvenci, bývá extrémně těžké. Jakmile se však dostane do insolvenčního či restrukturalizačního režimu, vzniká prostor pro převzetí a zefektivnění provozu.
Pro české investory to tedy znamená příležitost výhodně nakoupit a zasažené provozy zeštíhlit.
Přesně tak. Investor může upravit fungování firmy, její nákladovou strukturu i zaměstnanost a zaměřit se jen na životaschopné části podniku. Česká ekonomika je na Německu závislá, takže jeho útlum obecně není dobrá zpráva. Pro jednotlivé dravé investory se ale otevírají možnosti, jaké dříve nebyly na stole.
Mění se i povaha zakázek, s nimiž za vámi české firmy přicházejí?
Určitě. Pomáháme českým firmám vyhodnocovat atraktivitu trhů, logistické vzdálenosti i místní konkurenci a následně vyhledáváme konkrétní akviziční terče. Zatímco historicky jsme dělali většinu projektů v Česku, dnes dominují Německo, Skandinávie a další západoevropské země. Aktuálně pracujeme například i na dvou transakcích ve Španělsku. České firmy se už nebojí jít ani na vzdálenější trhy.
Zdejší podniky tedy dnes vstupují na západní trhy s mnohem větší jistotou než dříve.
Ano, jsou větší, zkušenější a ověřily si, že dokážou v cizině uspět. Většinou ale postupují po krocích: nejprve exportují, pak najdou lokálního partnera, zřídí sklad a v určitém momentu zjistí, že organický růst je pomalý. Akvizice zavedeného hráče je pak nejrychlejší cestou. Získají tím nejen zákazníky a zázemí, ale hlavně místní tým. Zejména v regionu DACH, tedy v Německu, Rakousku a Švýcarsku, nestačí jen mluvit německy, pro úspěch musíte mít lokální lidi, kteří rozumějí místní obchodní kultuře.
Platí potřeba lokálního týmu i pro další trhy? Třeba pro Polsko?
Rozhodně. Polsko je velký a vysoce konkurenční trh se silnými domácími hráči. Přestože jsme si kulturně i geograficky blízcí, tamní prostředí má svá specifika. Řada českých firem neuspěla právě proto, že se snažila kopírovat český přístup. Ty úspěšné vždy sázejí na silný lokální tým a polskou entitu.
České firmy podle vás expandují do zahraničí dravěji než podniky z jiných zemí střední a východní Evropy. Čím to je?
Jedním důvodem je velikost domácího trhu. Polsko má čtyřikrát více obyvatel, tamní firmy mohou růst lokálně mnohem déle. Českému podniku přestane domácí trh stačit poměrně brzy. Tuzemský trh je navíc více koncentrovaný, působí zde několik obřích skupin, relativně úzká vrstva středních firem a pak velké množství malých podniků. České firmy proto narážejí na strop dříve, a přirozeně tak hledají růst za hranicemi.
Souvisí expanze firem i s tím, že řada rodinných podniků dospěla do fáze generační obměny?
Zásadně. Zakladatelé z 90. let řídili firmy velmi intuitivně a měli potřebu kontrolovat každý detail. Dnes podniky přebírá druhá generace nebo profesionální management. Nástupci přistupují k řízení více korporátně a manažersky. Nebojí se delegovat a dívají se na firmu bez sentimentu jako na investici. To proces zahraničních akvizic výrazně usnadňuje.
Co dnes růst českých firem v zahraničí nejvíce brzdí? Je to kapitál?
Ne. Kapitál ani bankovní financování dnes hlavní překážkou nejsou, firmy se naučily pracovat s eurovými úvěry i dluhopisy. Největším limitem je nedostatek zkušených manažerů s mezinárodním rozhledem. Řídit zahraniční akvizici a následně integrovat firmu v cizím prostředí je diametrálně odlišný úkol než každodenní provoz doma.
Tento deficit ale nyní pomáhá vyrovnat řada manažerů, kteří se do Česka vracejí se zkušeností ze západních korporací.
Ano, a bývají hlavním motorem expanze. Znám to i z vlastní zkušenosti, v Německu jsem pracoval na velkých projektech v mezinárodním týmu, ale po letech v zahraničí zjistíte, že Česko nabízí vynikající poměr mezi kvalitou života, bezpečností a náklady. Lidé, kteří se vrátí s touto zkušeností, pak přinášejí mezinárodní know‑how, kontakty a nadhled, které zúročí při řízení akvizic pro české mateřské podniky.
Zmínil jste rostoucí zájem o Skandinávii. Čím je přitažlivá?
Severské trhy nabízejí vysokou kupní sílu obyvatel a stabilní prostředí, které není tak závislé na automobilovém průmyslu jako Německo. Akvizice jsou tam sice dražší, ale nabízejí skvělé synergie. Výrobu sice málokdy přesunete do Česka, ale propojení českého nákladově efektivního zázemí se severskou distribucí a finální montáží ekonomicky výborně funguje.
V jakých odvětvích dnes české firmy v zahraničí nejčastěji nakupují?
Dominují energetika, technické obory, výroba a B2B služby. Tedy oblasti, kde mají české firmy silné domácí know‑how a mohou ho škálovat. Naopak maloobchod vidíme minimálně, protože vytvořit přidanou hodnotu akvizicí zahraniční obchodní sítě bývá extrémně složité.
Jak se na přeshraniční transakce dívají private equity fondy? Stejnou optikou jako strategičtí kupci, nebo hledají přidanou hodnotu jinde?
Fondy posuzují akvizici primárně finančně a jako samostatnou jednotku, požadovaný výnos očistí o geopolitická a měnová rizika. Strategický investor hledá synergie se svým stávajícím byznysem. Řeší integraci, řízení i dopad na vlastní kapacitu managementu. Zde ale pozor: synergie bývají při transakcích nejčastěji nadhodnocené. Z naší praxe vyplývá, že 30 až 40 procent původně plánovaných synergií se v reálném provozu nikdy nenaplní.
Když se podíváme na čísla, jak vypadá typická zahraniční transakce české středně velké firmy?
Průměrná hodnota transakcí klesá, což je důkazem, že nakupují i menší hráči. Zatímco dříve dominovaly obchody ve stovkách milionů eur, dnes se velmi často pohybujeme v rozmezí 20 až 30 milionů eur, tedy přibližně 500 až 750 milionů korun. Pro firmu s miliardovým obratem je taková akvizice při zapojení bankovního pákového financování plně dostupná. Pod hranici stovek milionů korun už ale hodnota transakcí klesat nebude, protože režie spojená s integrací zahraniční entity by převýšila její přínos.
