Čína čelí na Blízkém východě velkému testu. Neutralita v době krize nefunguje
Čtěte e15 v Googlu přednostně
Nastavte si e15 jako preferovaný zdroj a naše články uvidíte ve vyhledávání výš.
Vše nasvědčovalo tomu, že se letošek stane rokem vítězství čínské diplomacie. Peking na jaře dokázal přimět dlouhodobé regionální rivaly Saúdskou Arábii a Írán k normalizaci vztahů Západu za zády. V létě média psala oslavné texty o stoupajícím vlivu skupiny BRICS a globálního jihu. Jenže teroristický útok palestinského hnutí Hamás na Izrael ukázal, že čínská taktika rozleptávání stávajícího světového pořádku a neutrality za každou cenu má své limity. Snaha Pekingu vytvořit si obraz silného geopolitického hráče na Blízkém východě je narušená.
Peking už více než dva týdny zápolí s reakcí na krveprolití na židovském území. Tradiční čínské výzvy k zachování klidu a zdrženlivosti a ochraně civilistů jsou v ostrém kontrastu k americké odpovědi. Washington útoky okamžitě odsoudil a jednoznačně se postavil za svého spojence nejen v rétorické rovině. Rychle přesunul na podporu Izraele do oblasti i vojenské síly, především dvě letadlové lodě do východního Středomoří.
Čína se zdráhá odsoudit Hamás
Jak Izrael, tak Washington kritizovaly čínský neutrální postoj a vyzvaly asijskou velmoc, aby zaujala k teroru jasné stanovisko. „Každá země má právo na sebeobranu, ale měla by dodržovat mezinárodní humanitární právo a chránit civilisty,“ řekl nakonec ministr zahraničí Wang I svému izraelskému protějšku Elimu Cohenovi v pondělním telefonickém hovoru.
Jde o dosud nejsilnější vyjádření, které z Pekingu zaznělo, pranýřování Hamásu se však vyhnul. Země se také snaží v regionu působit diplomaticky prostřednictvím svého speciálního vyslance na Blízkém východě. Proti americké aktivitě, která zahrnovala cesty ministra zahraničí Antonyho Blinkena do řady zemí a návštěvu prezidenta Joea Bidena v Izraeli, je to však snaha na poměrně nízké úrovni.
Tápání Pekingu si všímají i odborníci. „Čína říká, že je novým regionálním hráčem, ale počáteční reakce nebyly v souladu s touto novou rolí,“ řekl magazínu Foreign Policy Gedaliah Afterman z Institutu pro mezinárodní diplomacii z izraelské Reichman University. „Určitě to narušuje propagandu, že Čína je skutečně silným hráčem na Blízkém východě,“ sdělil Reuters expert na vztahy Číny s regionem Bill Figueroa z univerzity v nizozemském Groningenu.
Peking má na Blízkém východě příliš mnoho zájmů
Čína je v těžké pozici jednoduše proto, že má v oblasti řadu politických, ekonomických, energetických a patrně i vojenských zájmů. Historicky ji pojí spojenectví s Palestinou, ale v roce 1992 navázala plné diplomatické vztahy s Izraelem a snaží se o jejich rozvoj.
„Čína dlouhodobě hájí řešení konfliktu vytvořením dvou států a jakékoli větší zapletení do něj je pro ni ožehavé,“ vysvětluje Aleš Karmazin z pražské Metropolitní univerzity. Odborník zdůrazňuje, že Peking zřejmě nevidí žádný konkrétní přínos své případné aktivity a nemá ani nástroje, které by mohl použít. „Je pro něj jednodušší dát od toho ruce pryč,“ dodává.
Problém není jen v samotném střetu mezi Izraelem a Palestinou, ale v možné eskalaci napětí dále do regionu. Čína dává jasně najevo, že přesně toho se obává. Rozsáhlý konflikt by zasáhl řadu zemí, s nimiž se Peking rovněž snaží stále více vycházet. Kromě tradičního spojence Íránu jde také o Egypt. Asijská země ale v poslední době prohlubuje i vztahy se Saúdskou Arábií a angažuje se i v dalších zemích Perského zálivu. Spekuluje se kupříkladu o tom, že v přístavu nedaleko Abú Dhabí buduje vojenskou základnu.
Mezi všemi těmito státy jsou velmi komplikované poměry a Čína si je zřejmě dobře vědomá toho, že by si je mohla neuvážlivými kroky znepřátelit. Některé by patrně popudilo i pouhé verbální odsouzení činů Hamásu. „Jak Írán, tak Egypt jsou pro Čínu důležití spojenci. I když obě země potřebují víc Čínu než Čína je. Jsou to významní aktéři na Blízkém východě, Egypt je součástí iniciativy Pásu a stezky,“ podotýká Karmazin.
Zásada nevměšování je těžko slučitelná s velmocenskou rolí
Objevují se i názory, že Čínou sjednaná jarní dohoda mezi Rijádem a Teheránem byla pro Peking především příležitostí zasadit políček Washingtonu a blýsknout se, ale poté její aktivita v tomto směru ochabla. Írán přitom patrně čekal víc. Mezitím se stále více začalo hovořit o připravovaném urovnání vztahů Saúdské Arábie s Izraelem, což Teherán vnímal jako své ohrožení.
K tomu je potřeba připočíst, že Peking se snaží naklonit si zejména země globálního jihu i tím, že se distancuje od intervenční politiky, kterou dlouho prováděly Spojené státy. Jeho zásada nevměšování je však v rozporu se snahou jednat jako velmoc na globální scéně. „Čína pod Si Ťin-pchingem chce být respektována a obdivována všude včetně Blízkého východu. Nakonec ale není ochotná udělat to, co je potřeba k vyřešení skutečně těžkých regionálních bezpečnostních problémů,“ řekl zmíněné agentuře Steve Tsang z vysoké školy SOAS v Londýně.
Blízký východ je mnoha experty vnímán jako důležitý region, kde dochází k velmocenskému soupeření. Spojené státy odtud v době před útoky Hamásu stahovaly své síly, aby se mohly více soustředit na oblast jihovýchodní Asie. Experti ale Bílý dům varovali před úplným vyklizením pole Rusku a Číně. Nabádali ho k pomoci při řešení místních konfliktů a ujišťování regionálních spojenců, že USA jsou spolehlivým partnerem. Je proto otázka, zda nyní může více získat Washington svou aktivitou, nebo Peking pasivitou.
Asijská těžká váha tápala už v případě Ukrajiny
Přestože zejména Rijád ukázal ochotu měnit své geopolitické preference podle aktuální situace a momentálních zájmů, je možné, že se Čína nyní zdiskredituje jako spojenec pro těžké časy. „Čína je velmi úspěšná ve stabilním prostředí na Blízkém východě. Ale pokud jde o zvládání konfliktů, to je velmi odlišná situace,“ řekl Reuters Jean-Loup Samaan z Ústavu pro Blízký východ na univerzitě v Singapuru.
Asijská velmoc si přitom prošla těžkou zkouškou už v případě války na Ukrajině, kdy také lavírovala mezi Kyjevem a Moskvou a nedokázala se jednoznačně přiklonit ani na jednu stranu. S Ruskem ji sice pojí nadstandardní partnerství, své zájmy má však i v napadené zemi. Navíc je v jejím zájmu alespoň v rétorické rovině chránit územní celistvost jednotlivých států. Někteří komentátoři však podotýkají, že skutečně nestranná být nedokáže a hovoří o „proruské a propalestinské neutralitě“.
Není však vyloučené, že Čína na základě svého nevměšování a snahy vycházet se všemi ještě sehraje roli mediátora na Blízkém východě. „I v případě Ukrajiny a nějakých dalších příkladů z dřívějška jsme viděli, že Čína v úvodních fázích volí hodně opatrný postoj a až po nějakém zákulisním jednání rozvíjí aktivitu,“ konstatuje Karmazin s tím, že až po více než roce války na východě Evropy Čína jasně deklarovala, že chce hrát aktivní roli v mírovém procesu. Zdůraznil však, že ukrajinská válka je pro ni palčivější záležitostí a tak se tento scénář na Blízkém východě opakovat nemusí.
