Uprostřed třídy, vedle kdysi oblíbené pekárny, stál zdemolovaný ruský tank. Pekárna byla zničená, ale když jsem ji míjel, všiml jsem si něčeho, co vypadalo jako sladkosti na podlaze u vchodu. Měl jsem štěstí: byly to opravdu dvě sladkosti. Ale když jsem šel k východu, viděl jsem, že na mě míří ústí samopalu. Přímo přede mnou byla skupina kadyrovců, pět nebo šest lidí. Zdálo se, že ještě chvilku - a ozve se výstřel. Následoval povel: "Pojď sem!". Šel jsem. "Co tu děláš?" Odpověděl jsem, že hledám jídlo, že mám ve sklepě dvě zraněné děti a jejich matku, kterou je potřeba něčím nakrmit. Dostal jsem příkaz se svléknout, vyšetřili mě, jestli nemám modřiny od neprůstřelných vest, nebo armádní tetování. "Čistý," řekl jeden z nich. Pustili mě, ale varovali: "Už sem nechoď. Máme rozkaz střílet bez varování!"
