"Je v ní všechno možné," říká Basirov při čištění malého zavlažovacího kanálu, který využívá celá vesnice v okrese Balch, známém také jako Kolchozobod, na jihu země. Dnešní úlovek: pytle na odpadky, plastové obaly, plechovky od energetických nápojů… Někdy najde i plenky, ale voda obsahuje i neviditelný odpad, jako jsou husí výkaly od souseda nebo ještě něco horšího.
"Po zavlažování plodin sem přitéká kalná voda, která obsahuje pesticidy," vysvětluje 58letý zedník, zatímco jeho švagrová v kanálu oplachuje hrozny, které pak podává k jídlu.
Pouze 41 procent z přibližně deseti milionů Tádžiků má přístup k bezpečnému zásobování pitnou vodou a 15 procent ke kanalizaci, což je podle oficiálních údajů z roku 2023 nejnižší míra ve Střední Asii. Na regionální úrovni nemá přístup k pitné vodě přibližně deset z 80 milionů obyvatel Střední Asie, uvádí Eurasijská rozvojová banka (ERB).
A to přesto, že Tádžikistán a Kyrgyzstán, které se nacházejí v podobné situaci, disponují přibližně dvěma třetinami vodních zdrojů Střední Asie. S přibližně 25 tisíci ledovci fungují tyto dvě extrémně hornaté země jako vodní nádrže v regionu, který trpí nedostatkem vody.
"Díky životadárným řekám, které stékají ze zasněžených tádžických hor, se žíznivé pouště mění v oázy. Voda je zdrojem života!" prohlásil prezident Emomali Rachmon v Balchu.
Na mezinárodní scéně tento vůdce, který je u moci od roku 1992, udělal z diplomacie v oblasti vody hlavní pilíř své zahraniční politiky. Na jeho podnět byla přijata řada rezolucí OSN.
Tádžické úřady vnímají problematiku pitné vody jako klíčovou pro veřejné zdraví rozrůstající se populace, a proto letos na jaře zahájily akční plán, který má do roku 2040 zajistit všem obyvatelům pitnou vodu a kanalizaci.
Zatím ale v Balchu ženy perou prádlo a myjí nádobí ve stejném kanále, kde si školáci vymývají zelenou barvu ze štětců a koupou se v něm děti.
O pár kilometrů dál by ale jakýkoli vodní tok v blízkosti domova byl luxusem pro 30letou Maliku Ermatovou, která žije na vyprahlé půdě. Vodu si nechává dovážet cisternami, což je běžná praxe až po předměstí hlavního města Dušanbe, a uchovává ji ve čtyřtunové nádrži pod svým dvorem.
"Tuto vodu používáme na všechno: pijeme ji, pereme prádlo, čistíme dvůr, zaléváme zahradu," vysvětluje Ermatová, obklopená svými třemi dětmi. "Ale voda se rychle kazí. Vyměňujeme ji každé tři až čtyři týdny," říká žena žijící v Chatlonské oblasti u hranic s Afghánistánem, která je nejteplejší v zemi.
Studie zveřejněná v roce 2024 výzkumníky v renomovaném časopise Nature uvádí, že v Tádžikistánu bylo v letech 1990 až 2020 zaznamenáno průměrně 1620 úmrtí ročně způsobených nekvalitní vodou.
Basirov nechává vodu odstát v kbelíku, aby se usadila vrstva nečistot, a pak ji dává převařit. Přesto vypráví, jak jsou v jeho rodině častá onemocnění, a dodává, že "jeho žaludek už tuto vodu nesnáší".
"Prognózy naznačují rostoucí trend úmrtí souvisejících s vodou," uvádějí saúdskoarabští a pákistánští vědci, podle nichž je v Tádžikistánu naléhavě nutné zlepšit infrastrukturu. To ale představuje obrovský úkol; podle ERB je sedm procent vodohospodářské infrastruktury funkční jen částečně a čtvrtina je zcela mimo provoz. Tato infrastruktura pochází ze sovětské éry a byla poškozena občanskou válkou v 90. letech. Trpí také přírodními katastrofami, které Tádžikistán pravidelně sužují.
