Syřané stále čekají lepší na život, exterorista ale sklízí body v nečekaných vodách

Rok uplynul od chvíle, kdy se syrský režim zhroutil rychlostí, která šokovala i dlouholeté pozorovatele blízkovýchodního regionu. V prosinci 2024 povstalecké síly během několika dní postupovaly přes jih a střed země, obsazovaly jedno město za druhým a prakticky bez odporu vstoupily do Damašku.

Vládní jednotky se vzdávaly nebo prchaly, spojenci režimu nebyli schopni zasáhnout a Bašár Asad opustil hlavní město pouhých několik hodin po prolomení posledních obranných linií. Jaká je Sýrie po roce od otevření nové kapitoly?

Události, které měly původ v oslabení íránského vlivu, postupném rozkladu režimních struktur a sílící koordinaci povstaleckých frakcí, vyústily v konec více než padesátileté vlády dynastie Asadů. 8. prosince 2025 si Sýrie připomněla rok od tohoto momentu.

Na náměstích vlají revoluční vlajky a prezident a někdejší povstalecký velitel Ahmed Šara mluvil o "znovuzrození země". Ale za slavnostními projevy se skrývá komplikovaná realita - státní instituce na hraně svých možností, napjaté vztahy mezi komunitami, pomalá rekonstrukce a společnost, která se ještě nevzpamatovala z dlouhých let strachu.

Návrat diaspory

Otázka návratu uprchlíků patří k nejzásadnějším problémům poválečné Sýrie. Malá část diaspory se během roku od pádu režimu vrátila, především do stabilnějších oblastí Damašku a Homsu. Většina uprchlíků však zůstává v zemích, které je během války přijaly. Hlavní důvody jsou dva: chybějící bydlení a nejistota ohledně dlouhodobého politického vývoje.

Sýrie je z velké části v ruinách. Venkovským regionům chybí základní služby a města bojují s vysokou cenou elektřiny a její nestabilitou. Ti, kdo jsou schopni se na rekonstrukci podílet stále váhají, zda se vracet do země, kde stále panuje strach z možného obnovení represí nebo nových konfliktů.

I lidé, kteří se už rozhodli pro návrat, často končí v provizorních podmínkách, protože jejich domy jsou zničené nebo zabrané během předchozích let bojů.

Pokles násilí, ale ne konec napětí

Bezprostředně po pádu režimu nastalo období relativního klidu. Bojové linie zmizely a bezpečnostní složky nové vlády rychle zlikvidovaly většinu ozbrojených kapacit loajálních bývalému režimu. Násilí však zcela neustalo. Zemí i nadále otřásají sektářské incidenty, obzvlášť v oblastech, kde se střetávají sunnitské, alavitské a drúzské komunity.

Na pobřeží a v jižních provinciích došlo během roku k několika masakrům, jejichž pachatelé pocházeli jak z bezpečnostních složek, tak z ozbrojených frakcí mimo státní kontrolu.

Nová vláda sice zahájila první veřejné procesy se členy bezpečnostních sil a deklaruje snahu o spravedlnost, ale tempo soudů je pomalé a důvěra menšin klesá. Suvejda či některé pobřežní okresy dnes fungují téměř autonomně, protože obyvatelé odmítají návrat do struktur, které podle nich neumějí chránit jejich práva.

Plusové body za zahraniční politiku

Zahraniční politika je jednou z mála oblastí, kde nová syrská vláda zaznamenala rychlý úspěch. Prezident Šara během roku navštívil světové metropole, navázal oficiální vztahy s USA či státy Perského zálivu a stal se symbolem syrské snahy o mezinárodní normalizaci.

Zrušení části sankcí otevřelo dveře obchodním jednáním a diplomatická ofenziva přinesla Sýrii pozornost, jakou neměla od počátku války.

Obraz země v zahraničí se díky tomu výrazně změnil. Z izolovaného konfliktu rozvrácené diktatury se stal příběh "možného obratu", který mnohé státy rády podporují. Tento nový obraz ale zároveň vytváří tlak na domácí scénu. Syřané očekávají rychlé výsledky, investice a zlepšení životních podmínek. Zahraniční partneři zase žádají stabilitu, transparentnost a omezení vlivu radikálních frakcí.

Rekonstrukce

Přestože do země míří velké sliby investic, skutečná rekonstrukce postupuje pomalu. Státní správa, která byla dlouhá léta ochromená klientelismem a loajalitou ke straně Baas, která je spjata s rodinou Bašára Asada, se stále zotavuje.

Řada ministerstev byla téměř prázdná, než je nový režim obsadil odborníky, avšak bez jasných pravidel, což vyvolává kritiku i podezření z nové formy protekcionismu.

Chybí stavební technika, ceny prací rostou a humanitární pomoc nepokrývá ani polovinu potřeb. I tam, kde lidé začali stavět svépomocí, naráží na pomalé úřední procesy, nejasné majetkové vztahy a občas i vnitřní mocenské spory mezi různými frakcemi v Damašku. Rekonstrukce se tak stává nejen technickou, ale i politickou otázkou: klíčovým testem schopnosti nové vlády řídit zemi.

Bašár Asad v exilu

Bývalý prezident Bašár Asad dnes žije v tichém exilu v Rusku. Po útěku z Damašku mu Moskva poskytla ochranu a podle diplomatických zdrojů se veřejnému životu vyhýbá. Neobjevuje se v médiích a nepodílí se na žádných politických jednáních.

Pro některé Syřany je jeho zmizení ze scény úlevou, pro jiné však symbolem neuzavřené minulosti. Nepředstoupil před soud a jeho éra není zpracována tak, jak si veřejnost představovala.

Rok po pádu režimu zažívají Syřané nebývalou svobodu projevu. V ulicích, na sociálních sítích i v kavárnách se otevřeně kritizují ministři, bezpečnostní složky či prezident.

To, co bylo donedávna nemyslitelné, se stalo novým standardem. Přesto se uvnitř politického systému formují struktury, které připomínají autoritářské návyky minulosti, jako je centralizace moci, kontrola občanských iniciativ nebo omezená politická soutěž.