Když Američané, Britové a Sověti v Postupimi na přelomu července a srpna 1945 rýsovali nový svět, také si nikdo neuměl představit, jak moc se dnešní realita bude lišit od jejich plánů. Kdo by tehdy předpovídal rychlý zánik koloniálních impérií, rozval právě triumfujícího SSSR nebo vzestup průmyslově zaostalých zemí jako Čína či Indie?
Pokusíme se - na půdorysu existujících politických, ekonomických a demografických trendů - nahlédnout do budoucnosti.
Konfrontační svět
S ruským vpádem na Ukrajinu a nástupem Donalda Trumpa se podstatným prvkem mezinárodních vztahů pro příští roky a pravděpodobně na celá desetiletí stává síla.
"Svět může být strašlivě konfrontační," odhaduje budoucí vývoj politický geograf Michael Romancov. Určující osou přitom bude americko‑čínské soupeření, přičemž není jasné, kam až může zajít.
Americký politolog Graham Allison s odkazem na historii připomíná, že pokaždé, když dochází k výměně na pozici globálního lídra, hrozí vojenský konflikt. Nyní jde o nástup Číny a odsun USA na druhé místo, přičemž rozbuškou může podle západních analytiků být čínská invaze na Tchaj‑wan.
Hrozba vojenské konfrontace spojená se střídáním světového hegemona však neplatí automaticky, protože velká válka v době jaderných zbraní může skončit vzájemným zničením. Tedy bez vítěze, což je stratégům jasné již od 60. let minulého století.
Jaderný mír však neznamená idylické vztahy. Americký historik Michael Kimmage připomíná, že hospodářský vzestup Číny je doprovázen úměrným nárůstem její vojenské síly a tvrdší rétorikou jejích předáků vůči USA. Podle odhadů amerického think‑tanku pro strategické otázky Rand Corporation dosáhnou čínské výdaje na zbrojení americké úrovně ve čtyřicátých až padesátých letech tohoto století.
To naznačuje dlouhodobé soupeření, kdy se Peking bude snažit oslabit americký vliv v Evropě a Washington zase uchovat pozice v bezprostřední blízkosti hlavního konkurenta, tedy v Japonsku a Koreji. Nepůjde jen o armádu, ale i o obchodní soupeření nebo hospodářské a politické pronikání na nová teritoria. V tom je Peking zatím úspěšný hlavně v subsaharské Africe.
Michael Kimmage připomíná, že pro čínské vedení je noční můrou případné usmíření mezi USA a Ruskem, doprovázené ekonomickou spoluprací. To potvrzuje i analytik Kuan Kuej‑chaj z Pekingské univerzity - tvrdí, že Rusko si chce vůči Číně uchovat strategickou autonomii a že pro jeho elity zůstává eurocentrismus absolutní prioritou.
Usmíření Moskvy se Západem ovšem nebude snadné kvůli rusko‑ukrajinské válce. I když skončí, vztahy mezi Ruskem a Evropskou unií zůstanou dlouho nepřátelské a budou připomínat někdejší studenou válku. Změnit to může nástup populistické pravice v klíčových evropských zemích, zejména ve Francii a Německu, která zatím o spolupráci s Moskvou stojí.
Dalším neuralgickým bodem zůstane Blízký východ, kde se s přestávkami válčí od samotného vzniku Izraele v druhé polovině 40. let minulého století. Ten, podporovaný Západem, má díky vojenské převaze nad protivníky z islámského světa převahu. Ovšem za cenu, že v jeho okolí existují rozbité země - Libanon, Sýrie, Irák a vlastně i palestinská Gaza. Což v regionu stupňuje nepřátelství vůči židovskému státu, a navíc štve veřejné mínění v arabských, respektive islámských zemích proti Evropě a USA.
V pozadí přitom vyčkává Turecko, jehož špičky sní o obnově velmocenského postavení z dob osmanské říše. To se ale může orientovat i na Střední Asii, kde žije etnicky, jazykově a nábožensky spřízněné obyvatelstvo.
Vzestup Afriky a jižní Asie
Za proměnou geopolitiky bude stát jiné rozložení ekonomické síly. Silné národní hospodářství totiž umožňuje vynakládat peníze na zbrojení, aktivní zahraniční politiku a hospodářské války.
Ústup Západu z pozic vybudovaných už za průmyslové revoluce je zvýrazněn při posuzování objemu ekonomiky nikoliv přes aktuální kurz dolaru, ale paritou kupní síly. K této metodice se přiklánějí jak mezinárodní instituce včetně MMF, tak statistici z Eurostatu nebo celosvětový srovnávací Maddison Project, u jehož základů stál britský ekonom Angus Maddison.
Nejodvážnější výhledy, jak bude vypadat světová ekonomika, sahají až k roku 2100. Příkladem je analýza australského ekonoma Anguse Hooka založená na integraci dat OSN, CIA a Světové banky a vlastním modelu přibližování zaostalých ekonomik k vyspělým. Co předpovídá? Ačkoliv si USA až do konce století zachovají převahu v produktivitě práce, rozvojový svět je bude rychle dohánět. V druhé polovině století tak začne mít větší význam než úroveň technologie, kterou lze zakoupit, velikost pracovní síly odvozená od počtu obyvatel a stáří populace.
Těžištěm globální ekonomiky se stane Asie a rychle poroste váha lidnaté Afriky. Podle Hooka si Čína udrží první místo ve velikosti HDP do poloviny 60. let tohoto století. Pak ji překoná Indie, protože Číňanů bude stále méně, zatímco Indů zůstane kolem 1,5 miliardy, a k tomu navíc půjde o mladou populaci.
Výsledkem má být zhruba čtvrtinový podíl těchto dvou zemí na globálním HDP. Koncem století podle Hookovy prognózy nastane prudký vzestup lidnaté Nigérie, která by měla objemem ekonomiky dokonce předstihnout USA. Těm zůstane jen čtyřprocentní podíl. Následovat mají islámské státy, Pákistán a Indonésie a také Etiopie. Rusko a Japonsko zůstanou za nimi s podílem kolem jednoho procenta. Evropa jako celek, včetně Velké Británie, se bude muset spokojit s šestiprocentním podílem, přičemž nyní ještě představuje pětinu světové ekonomiky.
Starší odhady, zejména od britské analytické společnosti Fathom Consulting z předcovidové doby, nepočítají s tak rychlým vzestupem Indie a zejména Nigérie a předpokládají až do konce 21. století vedoucí postavení Číny.
Výrazný posun předvídá také prognóza založená na kurzu dolaru od nadnárodní investiční banky Goldman Sachs. I ta totiž počítá s podstatně vyšším meziročním růstem ekonomiky v Asii a Africe než ve vyspělých západních zemích. Je dovedena do roku 2075, kdy má dominovat Čína se 14 procenty celosvětového podílu. V těsném závěsu za ní mají být USA a Indie a z evropských zemí bude za padesát let nejvýkonnější Německo, jehož hospodářství má být o něco silnější než ruské. Na Česko podle tohoto modelu vycházejí necelá tři promile celosvětového výkonu.
V západních zemích zůstane podstatně vyšší životní úroveň: zatímco dolarový HDP na osobu má v USA za dvě generace být 116 tisíc dolarů ročně, v Číně to bude jen polovina, v Indii třetina.
Bílých stále ubývá
Do mezinárodní politiky i ekonomiky se stále více promítá demografie. Podle posledního odhadu OSN má žít koncem století nejvíce lidí v Indii - jedna a půl miliardy, asi o padesát milionů více než nyní. Naopak čínská populace možná klesne ani ne na polovinu, na 633 milionů. Na třetí místo se vyšvihne Pákistán a na čtvrté Nigérie.
V USA podle této prognózy bude žít 421 milionů lidí, otázkou ovšem je, zda země zůstane přitažlivá pro migranty a jak dlouho v ní přetrvá vůči přistěhovalcům nepřátelská politika současného prezidenta Donalda Trumpa. Pokud zůstane pouhou epizodou, bude platit nedávný odhad amerických vládních statistiků, podle něhož do poloviny století klesne podíl bílých obyvatel nehispánského původu pod 50 procent.
Etnická proměna čeká rovněž Rusko. Podle šéfa tamního Institutu pro demografii, migraci a regionální rozvoj Jurije Krupnova po polovině století už bude etnických Rusů v populaci jen polovina. V tomto případě proto, že neslovanské menšiny vykazují vyšší porodnost. Rusko se současně má vylidňovat, ačkoliv ne tak rychle, jak se předpokládalo: na konci století má mít podle odhadu OSN 126 milionů obyvatel, o dvacet milionů méně než nyní.
Výměna tradičního obyvatelstva zrychluje i v Evropě. Podle Eurostatu v ní podíl obyvatel cizího původu, kdy alespoň jeden rodič bude narozen mimo EU, naroste do roku 2060 na třetinu. Přičemž v řadě zemí včetně Německa či Rakouska možná na polovinu. Což kontrastuje se situací v Asii, Africe i Latinské Americe, kde etnická skladba zůstane konstantní. Na druhou stranu by Evropa bez migrantů vymírala, východní rychleji než západní.
Počet obyvatel v Česku by podle střední varianty demografické prognózy ČSÚ měl navzdory nynějším uprchlíkům z Ukrajiny klesnout téměř z 11 milionů na 8,2 milionu. Což bude znamenat, že tu bude žít ani ne desetina lidí, kteří pak mají obývat africká megaměsta. Více než osmdesátimilionový Lagos nebo o málo menší Kinshasu.
S čím prognózy nepočítají
Dlouhodobé geopolitické odhady ovlivní i faktory, s nimiž se zatím nepočítá. V první řadě globální oteplování, které může podstatně urychlit migraci z regionů ohrožených horkem a suchem, zejména ze severní Afriky a Blízkého východu do Evropy. Neplatí to ale stoprocentně, podle některých klimatických modelů může na jih od Sahary více pršet, což by v zemích jako Mali, Niger, Čad nebo Súdán pomohlo místnímu zemědělství.
Jasné také není, jak vychýlí silokřivky světové ekonomiky nástup robotiky a umělé inteligence. Na tu spoléhají Čína i USA, které z ní podle poradenské společnosti PwC vytěží nejvíce. Analýza BNP Paribas k nim přidává Velkou Británii a Singapur.
Prognózy ani nepočítají s dopady velkých válek, hlavně ne takových, při nichž by byly použity atomové zbraně. Což stále nelze vyloučit ze strany Ruska na Ukrajině a na Blízkém východě mezi Izraelem a Íránem, pokud ten svůj jaderný program dovede k cíli. Hrozbou je také hypotetický střet Indie s Pákistánem. Atomovou zbraní ovšem mohou udeřit, a tím vyprovokovat světový konflikt, také teroristé.
Stejně tak se do vizí budoucnosti opřených o čísla dosud nepromítá možnost, že se vojenské a hospodářské soupeření velmocí přenese do vesmíru, do kosmického zbrojení a honby za zdroji nerostných surovin a energie na Měsíci a na asteroidech. Případně při vesmírné kolonizaci. Při rozvoji kosmického byznysu navíc vládám může vyvstat konkurence v silných firmách. V takových plánech je zatím nejdále americký podnikatel Elon Musk, který v příštích desetiletích se svojí společností SpaceX plánuje osídlení Marsu. Na pilotované lety k rudé planetě se ovšem chystá také Čína.
