Jak Rusové vnímají to, že nedávno podepsali spojeneckou dohodu s Íránem, na který teď už od pátku útočí Izraelci s tím, že se mluví o možném zapojení USA - a oni kromě pár prohlášení vlastně nijak nezareagovali?
Ona je otázka, jak by mohli zareagovat. Smlouva o strategické spolupráci a přátelství s Íránem, kterou nedávno podepsali, na rozdíl od té severokorejské neobsahuje žádný bod o té vzájemné pomoci v případě napadení. Rusko jednoznačně nebude vojensky pomáhat Íránu.
Měl jsem možnost hovořit s ruským íránistou a orientalistou Nikitou Smaginem, který mi říkal, že Írán je naštvaný na Rusko, protože to mu - ještě před konfliktem - slibovalo, že jim dodá systémy protivzdušné obrany a stíhačky. Kvůli tomu mezi Teheránem a Moskvou vzniklo napětí.
Představitele Íránu jsme třeba na rozdíl od dalších blízkých spojenců neviděli 9. května na velké přehlídce na moskevském Rudém náměstí. A to tam byli zástupci Egypta, Barmy a podobně. Toto spojenectví je také spíše pragmatické, Írán třeba nikdy neuznal ruskou anexi ukrajinského území, počínaje Krymem.
Rusko - a primárně ministerstvo zahraničí - samozřejmě vydává různé nóty, různá prohlášení. Vladimir Putin a Kreml spíše mlčí, což je také poněkud zvláštní. Nicméně i tak Rusko v rétorické rovině stojí na straně Íránu, i když vlastně ani nic jiného dělat nemůže kvůli tomu, jak se plně soustředí na válku na Ukrajině.
Vojensky pomáhat rozhodně nebude a nemá co nabídnout ani diplomaticky. A vlastně nemá jiné možnosti, jak pomoci, protože vlastně nemá co nabídnout. Třeba v porovnání s Ománem Rusko tahá za kratší konec provazu, takže mu nezbývá nic jiného než sledovat dění a modlit se. Aby se Írán - a ne režim, ale samotná země - nepropadla do chaosu. To by pro Rusko mělo taky negativní následky, protože Írán sousedí s Ázerbájdžánem, se Střední Asií a tyto problémy pak přecházejí do Ruska. Takže to doufá, že konflikt nebude moc eskalovat.
Jiří Just
- Od roku 2007 žije v Moskvě a v českých médiích pravidelně informuje o dění v Rusku.
- Vydal knihu s názvem 15 let v Rusku, v níž líčí, jak se žije běžným občanům a jak se země proměnila. Letos napsal další knihu Stále v Rusku.
- V Moskvě je podle svých slov spokojený a nadále se věnuje výzkumu postsovětského prostoru.
Můžou problémy Íránu znamenat problémy pro Rusko třeba v otázce dodávek dronů nebo munice?
Drony šahídy se spíš vyrábějí v Tatarstánu, Rusko převzalo know-how a jistým způsobem je ještě zlepšilo. Teď už na Ukrajinu létají šahídy druhé generace. Problém to může být pro dělostřelecké granáty, ale tam zase Rusko má stále ještě kam sáhnout, a to nejen do svých zdrojů, ale třeba i do Severní Koreje.
Rusko už také nedávno ztratilo Sýrii a tamního prezidenta Bašára Asada. Co by znamenalo, kdyby se opravdu rozkmotřilo i s Íránem?
Vlastně by to znamenalo návrat do situace před 30 lety, protože Rusko a Írán měly napjaté vztahy už po islámské revoluci v roce 1979. Takže by se to vrátilo v čase zpátky.
Sýrie ale byla mnohem důležitější, protože přes ni šla i logistika ruské armády včetně soukromých armád, Wagnerovců, a tak dále… Rusko tam navíc mělo vliv a mohlo do jisté míry ovlivňovat Bašára Asada a jeho režim. I proto uprchl do Moskvy, takže poměr vlivu a ztráty je mnohem citelnější v případě Sýrie než Íránu.
Určitě by to byla ztráta z hlediska možné destabilizace postsovětského prostoru. I proto, že by Rusko přišlo o řadu ekonomických projektů, které skutečně s Íránem mělo. Ať už je to výstavba elektráren, dostavba a rozšíření jaderné elektrárny v Búšehru, nebo například vybudování dopravního koridoru Sever-Jih, který měl spojovat Rusko a Írán pomocí železnice a obcházet sankce, dodávat zboží přímo k Indickému oceánu a naopak, od Indického oceánu až do Ruska. Tyto projekty jsou minimálně zastaveny a se vší pravděpodobností musí padnout.
