Psí jména Balto či Togo mají v paměti zapsány celé generace Američanů. Socha prvního jmenovaného zdobí už po století slavný newyorský Central Park, o druhém natočila společnost Walta Disneyho před pár lety stejnojmenný celovečerní film s hercem Willemem Dafoem. Není se čemu divit - příběh těchto psů a jejich pánů fascinuje i dnes. Sto let poté, co se vydali na svou hrdinskou cestu.
Je začátek roku 1925 a zima je na americké Aljašce ještě krutější než obvykle. Zvláště v odlehlém městečku Nome na Sewardově poloostrově, které má blíže k Rusku než k větším americkým sídlům. Šlo o největší obec na severní Aljašce, žilo zde bezmála tisíc osadníků evropského původu a 455 domorodých obyvatel.
Jediným doktorem široko daleko je muž jménem Curtis Welch. A starosti mu dělá něco úplně jiného než počasí. Od konce prosince se mezi místními dětmi začala šířit nemoc, kterou zprvu považoval za běžnou angínu. Jenže brzy je jasné, že jde o něco vážnějšího. Počty nakažených rostou a během několika dní umírají čtyři děti.
Uprostřed ledna Welch diagnostikuje tříletému chlapci záškrt. Dnes jde o velmi vzácnou nemoc, tehdy šlo ale o obávané bakteriální infekční onemocnění. Z dospělých průměrně umíral každý desátý nakažený, u dětí a seniorů dokonce každý pátý. Lékař se obával, že bez účinné léčby a v brutálním počasí by mohla nemoc zabít téměř celou komunitu Nome i jeho okolí, tedy okolo 10 tisíc lidí.
Zpráva byla o to horší, že v Nome došly zásoby séra, které tehdy bylo jediným účinným lékem proti nemoci. "Epidemie záškrtu je téměř nevyhnutelná. Stop. Urgentně potřebujeme milion jednotek antitoxinu proti záškrtu. Stop," zněl telegram, který Welch poslal úřadům do Washingtonu D.C.
Lékař se nadto obával, že než sérum dorazí na Aljašku, epidemie už bude dávno mimo kontrolu. Přišla ale dobrá zpráva z aljašského města Anchorage - v nemocnici tam měli 300 tisíc jednotek, které mohou poslat.
Aljašské úřady začaly okamžitě řešit, jak sérum do Nome dostat. A byl to zapeklitý rébus. Tehdejší letadla na takový úkol nestačila, zvláště v mnohastupňovém mrazu a vánici. Kvůli zamrzlému moři se zase do Nome nemohly dostat lodě.
Zbývala železnice. Vlakem šlo sérum přiblížit do města Nonana, pořád ale zbývala přes tisíc kilometrů dlouhá cesta nehostinnou polární pustinou. Navíc se sérem, které v těchto podmínkách nevydrží déle než šest dní. Byl jen jeden dopravní prostředek, který takový úkol mohl zvládnout. Psí spřežení.
Tvář zčernalá od mrazu
V tuto chvíli přichází na scénu muž jménem Leonhard Seppala. Pocházel z Norska, kde se živil jako kovář a rybář, v roce 1900 ale přesídlil během zlaté horečky na Aljašku. Jenže místo zlata zde našel svou životní vášeň - práci se psy a jízdu na spřežení.
O 25 let později patřil osmačtyřicetiletý Seppala mezi nejlepší jezdce na Aljašce. Když ho povolali, aby se na zdánlivě bláznivém plánu na převoz séra podílel, neváhal. I proto, že sám měl v Nome malou dceru, která by při nákaze bez séra pravděpodobně zemřela.
Plán byl následující. Úřady povolaly dvacet nejlepších aljašských "musherů", jak se jezdcům na spřežení říká, kteří se rozmístili po odpočívadlech na celkem 1024 kilometrů dlouhé poštovní cestě mezi Nonanou a Nomem a sérum si předávali jako štafetu. Pošťákům tato cesta běžně trvala 25 dní, jezdci ji tak museli stihnout za pětinu času.
27. ledna přebírá z vlaku zásilku "Divoký Bill" Shannon a vyráží na cestu. A hned poznává, o jak náročný úkol jde. Teploty v té době klesaly k minus padesáti stupňům, a než po 84 kilometrech doráží k druhému jezdci, ztrácí po cestě tři psy. Některé části obličeje měl údajně tak omrzlé, že mu zčernaly. Jednomu z dalších jezdců zase přimrzly ruce k řídítkům saní a při předání mu je museli polít horkou vodou.
31. ledna přichází Seppalův čas. Byl vybrán pro tu nejsložitější a nejdelší část trasy. Se sérem ujel 146 kilometrů v brutálních podmínkách sněhové bouře, navíc částečně po zamrzlém moři. Už předtím se svými dvaceti psy urazil 273 kilometrů, aby se na místo vůbec dostal. V počasí, kdy nešlo vidět na krok, byl odkázaný na orientační smysl a čich svého vůdčího psa Toga. Ten ukázal své mimořádné schopnosti a úspěšně dovedl vyčerpané spřežení až do osady Golovin, kde předal zásilku dalšímu jezdci.
Předposlední úsek měl na starosti Nor Gunnar Kaasen, jehož spřežení vedli psi Balto a Fox. Po cestě je zastihla silná vánice a vítr, který v jednu chvíli převrátil jeho sáně. Kaasenovi se ale podařilo ve tmě na kolenou a s rukama ve sněhu balíček najít.
Závěrečné části se měl původně ujmout Ed Rohn. Když ale Kaasen přijel na místo předání, jeho kolega tam právě spal. Čekal totiž, že kruté podmínky Nora zdrží a dorazí později. Kaasen odmítl čekat, až se jeho kolega vzbudí a připraví na cestu, a úsek do Nome se rozhodl překonat sám. Do městečka dorazil v 5:30 ráno, pět a půl dne poté, co dorazil vlak do Nonany. Ani jedna ampulka se nerozbila.
Už v poledne bylo sérum připraveno k použití. A zabralo. Oficiální záznamy uvádějí nejvíce sedm mrtvých. Ačkoli se předpokládá, že další lidé zemřeli mezi domorodými obyvateli, kteří úmrtí nenahlásili, díky převozu séra se podařilo zachránit tisíce lidí.
Celebritou byl Balto, hrdinou ale Togo
Jezdcům se dostalo uznání široké veřejnosti, děkoval jim Senát i prezident Calvin Coolidge. Z Kaasena a Seppaly i jejich psů se staly celebrity. Dokonce vyrazili na turné po Spojených státech, na setkání s nimi chodily davy lidí. Nejvíce fanoušků si získal Balto, který později vystupoval s cirkusem a stáří strávil v zoo.
Byl to ale Togo, kterému později experti přisoudili největší zásluhy a dodnes jej považují za nejlepšího saňového psa všech dob. Když ho museli o čtyři roky později ve věku šestnácti let uspat, Seppala byl po jeho boku.
Odkaz tohoto zvířecího hrdiny ale žije dál. Poslední roky života strávil pro své mimořádné schopnosti u šlechtitelů v Maine, kde zplodil mnoho potomků a položil tak základ moderního plemene sibiřských saňových psů. Většina dnešních huskyů registrovaných ve Spojených státech údajně vzešla právě ze Seppalova týmu. Psů, kteří zachránili tisíce lidí.
