Čekáte po nástupu Donalda Trumpa do Bílého domu ve světě eskalaci konfliktů, nebo zklidnění situace?
Čekám hlavně změnu jak zahraniční, tak bezpečnostní politiky USA. Obojí bude daleko dynamičtější.
Co si pod tím představit?
Když se například podíváme na Ukrajinu, konflikt tam trvá už skoro tři roky. Je ze strany USA zatím moderován tak, aby Ukrajina neprohrála, ale zbraňové systémy, které se jí dodávají, neumožňují její vítězství nad Ruskem. Kdyby se prezidentkou bývala stala Kamala Harrisová, bylo by tomu tak dál. S Donaldem Trumpem a jeho administrativou ale podle mě dojde ke změně. Podobné to může být u řady dalších konfliktů, zvláště těch, kde hrozí jejich vzájemné provázání.
Vlastislav Bříza
• Je odborník na mezinárodní vztahy, bezpečnostní expert, vysokoškolský pedagog a podnikatel.
• Od roku 2005 přednáší na katedře mezinárodních vztahů Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy. Dlouhodobě se zaměřuje na mezinárodní aspekty jaderného soupeření, bezpečnostní politiku a vojenské strategie.
• V roce 2008 se stal členem nejvyššího vedení skupiny Koh‑i‑noor, kterou vybudoval jeho otec.
• Studoval na Karlově Univerzitě a na VŠE v Praze, absolvoval stáže ve Švédsku a ve Velké Británii.
Abychom ale pochopili souvislosti - 90 procent kapacity amerického prezidenta pohlcuje vnitřní politika, 10 procent ta zahraniční a bezpečnostní. Z těch deseti procent většinu tvoří Čína, pak je Blízký východ a teprve na třetím místě stojí Ukrajina. Trump má pro každou oblast program, ale pro USA je jednoznačně nejdůležitější soupeření s Čínou. Jen ta ohrožuje postavení USA jako supervelmoci. V Evropě to tak nevnímáme, pro nás je nejdůležitější krvavá válka na Ukrajině. Američané to vidí jinak, skutečně chtějí zabránit Číně, aby jim v dohledné době konkurovala.
V jednom ze svých posledních článků varoval respektovaný znalec mezinárodních vztahů Henry Kissinger před nástupem umělé inteligence do zbraňových systémů a vyzval USA a Čínu, aby tomuto nebezpečí společně čelily. Lze v dohledné době čekat nějaké dohody, které by takový vývoj zastavily?
Na jednu stranu s Kissingerem souhlasím, protože AI ve vojenské oblasti skutečně představuje velké nebezpečí. Současně musím říct, že jeho výzva je nereálná a že taková dohoda je de facto nemožná. I kdyby ji západní státy, Jižní Korea a Japonsko s Ruskem a Čínou uzavřely, nelze očekávat, že by v totalitních státech ve vývoji takových technologií nepokračovali. Je to věc, kterou snadno skryjete, to není něco jako ocel nebo ropa. Pokud by získali náskok, tak tuto technologii navzdory všem dohodám použijí a pokusí se nastolit nový světový řád. Takže stejné technologie musí vyvíjet i demokratické státy.
Není to zbytečně pochmurné očekávání?
Abych jen neteoretizoval, připomenu dohodu o omezení íránského jaderného programu. Trump ji v roce 2018, za svého prvního prezidentského období, vypověděl. Právě proto, že Írán pod jejím pláštíkem nadále vyvíjel minimálně svůj balistický program, který je nedílnou součástí vývoje jaderných zbraní. Takže ještě jednou: dohoda o omezení umělé inteligence v armádě je stejně idealistická jako dohoda o likvidaci jaderných zbraní. Každý o ní hovoří, ale z hlediska reálpolitiky, takové, kterou praktikoval už Otto von Bismarck (premiér Pruska a německý kancléř v 19. století - pozn. red.), je to nemožné.
Může tedy soupeření USA a Číny vést až k vojenskému konfliktu?
Může, ale nemyslím, že nutně. Alespoň ne v několika následujících letech. Domnívám se, že Trump zvolí spíše ekonomické páky. Ve formě cel a zásahů proti dumpingovým cenám některých čínských komodit. Čína mnoho výrobků svých firem dotuje s cílem, aby se v řadě oblastí stala jediným producentem. U části textilu a obuvi se tak už stalo. Teď se hraje o ocel. Když v USA či v Evropě dojde k likvidaci dalších průmyslových odvětví, Čína ovládne nové a nové výroby a učiní další krok k tomu, aby se stala supervelmocí. Takže nepůjde o vojenské, ale hospodářské soupeření. Některé země jsou připraveny z takového vývoje profitovat, například Vietnam.
O jaké plány jde?
Loni na zasedání ústředního výboru Vietnamské komunistické strany padlo rozhodnutí, že se v zemi během následující dekády ztrojnásobí výroba energie. Očekávají totiž ekonomickou válku mezi Pekingem a Washingtonem a přesun části průmyslu k nim. Což u nich, jak sami tvrdí, může odstartovat hospodářský zázrak.
Když Spojené státy vsadí na cla, zůstanou dál centrem světového liberalismu?
Z hlediska historie mezinárodního obchodu USA zdaleka ne vždy liberalismus prosazovaly. Po druhé světové válce, po roce 1945 ano, avšak jen proto, že to pro ně bylo výhodné. Až do té chvíle pro ně bylo lepší zůstat uzavřené a autarkní (nezávislé a soběstačné - pozn. red.) a mít po vzoru ostrovní Velké Británie, námořní velmoci 19. století stojící mimo spojenectví s jinými mocnostmi, jakousi skvělou izolaci. Díky tomu si Američané vybudovali robustní ekonomiku a teprve pak expandovali do světa. Z hodnotového hlediska byli v posledních dekádách liberální, opět si však nemyslím, že jim šlo o hodnoty samotné. Pro Ameriku to prostě bylo výhodné.
Neoslabuje teď USA při velmocenském soupeření fakt, že tamní společnost je rozpolcená?
Je to problém, ale to, že vyhrál Trump, způsobí menší pnutí, než kdyby zvítězila Harrisová. Ve scénáři, kdy Trump neuzná její vítězství, by se USA dostaly do podstatně složitější situace. Země by se ocitla na prahu občanské války. Což by pro Evropu, a to říkám zcela alibisticky s ohledem na naše zájmy, byla podstatně horší situace.
Vraťme se k Ukrajině. Válka tam trvá už více než dva a půl roku. Existuje vůbec odhad, kolik lidí připravila o život?
Vycházím z odhadu západních rozvědek a ty nejčastěji uvádějí, že ruských vojáků vyřazených z boje je 600 tisíc. Zraněných i zabitých. Přičemž u velkých konvenčních konfliktů typu druhé světové války platí pravidlo, že na jednoho mrtvého připadají tři zranění, takže se dopočítáme asi 150 tisíc mrtvých Rusů. Ukrajinská strana má nižší ztráty, zhruba poloviční. I tak jde o 300 až 350 tisíc vyřazených z boje a více než 70 tisíc mrtvých. Jde o strašlivá čísla, USA za celou kampaň ve Vietnamu přišly o 58 tisíc vojáků.
Netlačí tyto ohromné ztráty a únava z války obě strany k uzavření příměří či rovnou k mírové dohodě? Podle současného průzkumu Gallupova ústavu si 52 procent procent Ukrajinců přeje mír.
Když jsem říkal, že se změní dynamika mezinárodních vztahů, myslel jsem i to, že příští rok bude pro Ukrajinu zlomový. Intenzita konfliktu je tak vysoká, že přinejmenším pro ukrajinskou stranu není reálné pokračovat v něčem takovém další dva tři roky. Navíc se domnívám, že do celé záležitosti vstoupí prezident Trump.
Jakým způsobem?
Podle mě přijde s jakýmsi dvojkolejným řešením. Přímo a bez prostředníků povede rozhovory. Na jedné straně s Kremlem, tam prezidenta Vladimira Putina vyzve k co nejrychlejšímu ukončení konfliktu, i když při zachování části ruských územních zisků. Nemám křišťálovou kouli, a tak nevím, jak to konkrétně bude na mapě vypadat. Určitě nebude nutit k odevzdání Krymu, to je nereálné. Otázkou jsou další linie. Myslím, že Trump bude vycházet z dnešního stavu a nebude od Putina požadovat, aby odevzdal vše, co během války ukořistil. Na druhou stranu si nemyslím, by Rusům přiznal celý Donbas nebo celou Záporožskou a Chersonskou oblast. Tedy i ta území, která Rusové ještě neovládli a zatím je požadují.
Co má být ona druhá kolej?
Podobný tlak na ukrajinského prezidenta Volodymyra Zelenského v tom smyslu, že v nějakém časovém horizontu a s jistými územními ústupky bude i z ukrajinské strany konflikt ukončen. Minimálně formou příměří. Kdyby jeden z obou jmenovaných návrh odmítl, měl by Trump v ruce trumf a tím jsou zbraňové systémy dodávané na Ukrajinu. Pokud by dohodu odmítl Zelenskyj, přestanou dodávky amerických zbraní. Pak by Ukrajina byla nucena na bojištích ustupovat, protože Evropa nemá k její podpoře dostatečné kapacity. Jestli by Trumpovy návrhy odmítl Putin, USA by zvýšily dodávky na Ukrajinu a posílaly tam i moderní zbraně, aby válku ovlivnily v její prospěch.
Co by Ukrajina mohla dostávat?
Nešlo by sice o stíhače páté generace F 35, ale zatím na Ukrajinu s jistými výjimkami šly jen staré zbraně z doby studené války. Nově by mohla dostat větší počet stíhačů F 16 a nových letounů F 18. Pokud by šlo o stovky kusů, Ukrajina by ovládla vzdušný prostor a celý konflikt by získal zcela jinou podobu. To samé platí o dalších zbraňových systémech.
V souvislosti s válkou na Ukrajině hovoříte o renesanci jaderných zbraní. Máme se toho bát?
Bát ne, respekt nutný je. Po roce 1989 jaderných zbraní ubývalo. Sovětský svaz měl 30 tisíc jaderných hlavic, nyní jich Rusko má pět tisíc. Podobné je to v případě USA, i když ty jich měly o něco méně. Čína v minulosti byla zdrženlivá, pod dojmem války na Ukrajině jich však do výzbroje v posledním roce zařadila o 20 procent víc. Už jich nemá 420, ale 500. A hodlá v tom pokračovat. Také většina Jihokorejců by chtěla, aby jejich země měla jadernou zbraň, protože KLDR jich už má 50. Jadernou zbraň chce i Írán. Neohrožoval by pak jen Izrael a jeho soupeř v regionu, Saúdská Arábie, by okamžitě zahájil vlastní jaderný výzkum. Výsledkem by byl nárůst nestability v celém světě.
Prezident Putin nechal přepsat ruskou jadernou doktrínu. Jak tento jeho krok číst?
Moskva tím rozšířila výčet možností, kdy by mohla použít své jaderné taktické zbraně. Tedy ty, které slouží k lokálnímu nasazení přímo na bojišti. Tvrdí, že jde o reakci na to, že USA umožnily Ukrajině používat rakety ATACMS. Jenomže americké povolení přišlo až poté, co se na ruské straně do bojů zapojili severokorejští vojáci. Takže celou eskalaci zahájilo Rusko.
Kdo další ťuká na dveře jaderného klubu?
Například Japonsko má vysoce rozvinutý mírový jaderný program, takže by dokázalo jaderné zbraně do výzbroje zařadit za několik měsíců. Debata na toto téma tam již začala.
Jak tomu je v Evropě? Zmiňuje se Ukrajina či Polsko.
Ukrajina takové zprávy oficiálně dementovala, fakt ale je, že bez americké pomoci by se ocitla na pomezí své existence. Kdyby současně neměla bezpečnostní garance dané například vstupem do NATO, v takové chvíli by se uvažovalo o ledasčem. Už dnes v hlavách tamních armádních představitelů a uvnitř některých think tanků existují úvahy o vývoji jaderných zbraní. Ale spíš v rovině rétorické než faktické.
A pokud jde o Polsko?
Jde o zemi, která má svoji historickou paměť a ví, jak s ní Rusko zacházelo. Ve školách se tam učí o katyňském masakru, v němž v roce 1940 Sověti zlikvidovali velkou část polské vojenské i intelektuální elity. Podle posledních průzkumů by proto 70 procent polské populace mělo rádo jaderné zbraně. Když ne vlastní, tak sdílené v rámci NATO, respektive s USA. Protože je to z hlediska mezinárodní politiky neprůchodné, Polsko v rámci odstrašení bude mít do pěti let nejsilnější konvenční armádu v Evropě. Polsko a Pobaltí za své peníze budují obranu celé Evropy a vlastně i České republiky.
Nemělo by se i Česko zapojit do jaderných závodů?
Do nich se rozhodně nezapojí, k tomu není ani politická, ani jiná vůle. Naši lidé o tom vůbec nejsou ochotni přemýšlet. Také Česko ale bude posilovat konvenčně. Dodržovat výdaje na obranu ve výši dvou procent HDP. Musí také jít cestou kvalitativního odstrašování, což například znamená nákup stíhačů F 35. To nejsou jen letadla, ale například i systém řízení palby a koordinace pozemních vojsk.
Jadernou mocností je ale Izrael. Co lze od něj čekat na Blízkém východě?
Zvolení Trumpa rozvazuje ruce premiérovi Benjaminu Netanjahuovi k tvrdším úderům proti teroristickým organizacím. K tomu Izrael a USA začnou minimálně debatovat o tom, že by ještě, doslova na poslední chvíli, utnuly íránský jaderný program.
Že by tedy začaly válku proti Íránu?
Válku ne. Šlo by o chirurgický řez proti tamním jaderným zařízením, nikoliv o otevřenou válku, jakou byla invaze do Afghánistánu nebo Iráku. Nešlo by o žádnou pozemní operaci s cílem svrhnout íránský režim. Pro světovou bezpečnost by to byla dobrá zpráva.
Kdo má však rozhodovat o tom, kdo má a kdo nesmí mít jaderné zbraně?
To se pouštíme do filozofické roviny a celou dobu se přece bavíme o mezinárodní bezpečnosti.
Pro islámské země asi jde o dost zásadní věc.
To je pravda, ve stejné logice ale přece nemůže mít jadernou zbraň Polsko ani Japonsko nebo Jižní Korea. Takže nejde jen o postoj k jadernému zbrojení totalitních nebo fundamentalistických států, ale o nešíření jaderných zbraní obecně.
Nevedl by takový chirurgický řez k politické a vojenské explozi v daném regionu a k dalšímu poškození renomé Západu v rozvojovém světě?
Proto říkám, že se taková možnost jen zvažuje a že rizika takového kroku teprve musí být vyhodnocena. Navíc si nemyslím, že všechny státy rozvojového světa jsou z íránského jaderného programu nadšené. Znovu připomenu Saúdskou Arábii, což rozhodně není západní stát. Rovněž jinde v rozvojovém světě by takový krok mohl být akceptován podstatně lépe než zmíněné západní invaze do Afghánistánu či Iráku.
