Takový je výsledek zhruba deseti hlasování týdně. Norská vláda se však nestřídá obden. To se jen 16- až 18letí Norové seznamují s fungováním parlamentu. Projekt s názvem Minitinget (neboli Miniparlament) je financovaný z parlamentní kasy a má mládež přivést k zájmu o politiku.
"Zkusí si tu ve třech hodinách reálnou práci poslance. Jsou vystaveni tlaku médií, lobbistů, aférce ministra. Scházejí se ve výborech a v poslaneckých klubech a jejich úkolem je vyjednat podporu až čtyřem zákonům," popisuje fungování Minitingetu Elin Tömteová z informační kanceláře Stortingetu (norského parlamentu).
Novináři i lobbisté útočí
Přichází dnešní první skupinka "mladých politiků". Nejdřív projde bezpečnostní kontrolou u vchodu do reálného parlamentu a pokračuje do jeho podzemí, kde je čeká jejich miniaturní sněmovna.
Studenti vcházejí do "kuloárů" a jsou vystaveni výkřikům ze všech stran o zbytečnosti politiky, pak probíhají úzkou chodbou, kde je pronásledují hlasy "krvelačných" novinářů, až spočinou v teple poslaneckých křesel.
Šestnáct mládežníků, převážně dívek, je po čtyřech rozděleno do čtyř parlamentních stran. Jen jedna je vládní a tvoří menšinovou vládu. "Tak jsme to tu měli osmnáct let. Až loni strany vytvořily koalici, a máme tak většinovou vládu. Tím se naše hra trochu vzdálila od reality, ale zase lépe ilustruje potřebu vyjednávání," tvrdí Tömteová.
Po krátkém úvodu do norské historie v parlamentním plénu a vysvětlením pravidel hry se studenti rozprchnou do klubů a začíná kolečko výbory, pohovory s lobbisty, odborníky, novináři, poslanecká kancelář a dotazy voličů.
A pozor! Malý skandál. Ministr zdravotnictví je provázán s firmou, která má zajistit "čipování", pokud vládní návrh zákona projde. A tak je třeba čelit novinářům a nejlépe také interpelovat vládu.
"Probůh, co jim mám na to říct? Já fakt nevím," hledá oporu u svých spolužaček Helene, na niž míří prudké světlo reflektorů a červené světélko kamery. V miniplénu už zase Yvonne třesoucím se hlasem na stupínku recituje svou otázku: "Vážený pane ministře, můžete prosím vysvětlit..."
Po necelých třech hodinách dochází k hlasování o čtyřech zákonech. Dva vládní návrhy, jeden pravicově extremistický a nepříliš propracovaný, a pak, když přichází na řadu vládní návrh o čipech, vystoupí nečekaně virtuální premiérka. Spojuje hlasování o novém zákonu s důvěrou ve svou vládu.
"Máme tu dvě skupiny denně. Jednou týdně je pak večer celá hra přístupná široké veřejnosti. Ze začátku jsou vždy zaražení, ale pak se rozjedou a baví se," říká Tömteová.
Inspirace pro Česko
Interaktivní hra na parlament je pak inspirací dalšímu projektu, na němž se podílí i Praha. Norská nevládní organizace International House připravuje v sedmi evropských městech centra, která by podobným způsobem vzdělávala občany, jak se vyrovnat například s xenofobií. Za českou stranu se v projektu angažuje Multikulturní centrum Praha.
"Šlo by o virtuální realitu, kdy by se návštěvník například stal svědkem toho, jak skupinka mladých bije imigranta. Měl by pak šanci rozhodnout se, co dělat - zavolat policii, sám zasáhnout nebo utéct," popisuje ideu multikulturních center Petter Gilsvik z International House.
Pak by se situace postupně proměňovala. Pod ranami útočníků by postupně trpěl přítel, příbuzný a nakonec sám návštěvník.
"Mělo by to lidem pomoci, aby se v realitě s podobnou situací lépe vyrovnali. Tím, že by si ji u nás virtuálně už prožili, neměli by být tak zmatení v reálu," dodává Gilsvik.
Projekt je teprve na počátku. Partneři se snaží domluvit na konkrétním postupu a hledají finanční podporu. Předběžně počítají, že zřízení center v Praze, Reykjavíku či Helsinkách přijde na 2,5 až tři miliony eur.
Část, zejména tu českou, by podle představ tvůrců projektu mohly zaplatit fondy Norska a Evropského hospodářského prostoru.
"Doufáme, že se nám podaří dát vše dohromady do jara příštího roku a podat žádost při příští výzvě," uvádí Gilsvik. Termín pro podání projektů v druhé výzvě skončil před několika dny.
Norsko rádo přispěje
Co to jsou vlastně fondy Norsko/EHP? Dva finanční mechanismy - jeden financovaný jen Norskem, druhý státy, které patří do Evropského hospodářského prostoru a zároveň nejsou členy Evropské unie - tedy Norskem, Islandem a Lichtenštejnskem.
Příjemci pomoci je třináct unijních členů, desítka nováčků a trojice starých členů, kteří mají nárok na pomoc z kohezního fondu, Španělsko, Portugalsko a Řecko.
Celkem bylo na léta 2004 až 2009 vyhrazeno 1,17 miliardy eur. Největší část dostane Polsko, českým projektům "patří" zhruba 150 milionů.
"Češi jsou velmi aktivní při získávání grantů," chválí české žadatele Vibeke Rysst-Jensenová z norského ministerstva zahraničí, která má na starosti projekty ze střední Evropy. "Zpočátku jim trvalo, než něco poslali, ale pak šlo vždy o velmi dobře zpracované projekty, které rychle postupovaly schvalovacími procesy," dodává.
Nejpopulárnější jsou podle ní projekty na zachování kulturního dědictví. Za norské peníze by tak měla být zrestaurována synagoga v Trutnově či šluknovský zámek.
Peníze na první projekty by měly začít ke svým příjemcům téct v nejbližší době, tedy okolo Vánoc.
Proč teprve nyní, když projekt norských fondů funguje už více než dva roky?
"Po vstupu nových členských zemí se objem fondů zdesetinásobil, takže se musely měnit metody. Také chvíli trvalo, než státy přijímající pomoc vymyslely způsoby, jak peníze čerpat. Naším cílem je, aby se o projektu rozhodlo do šesti měsíců," tvrdí Per Strand Sjaastad z ministerstva zahraničí. Nyní vyřízení žádosti trvá až rok.
A co s penězi, které přijímající země nespotřebují? "Přerozdělí se mezi úspěšnější žadatele. To se třeba dříve stalo v Řecku," říká Rysst-Jensenová.
