Když v úterý Světová zdravotnická organizace označila situaci s koronavirem v Česku za znepokojivou, odmítl to premiér Andrej Babiš s tím, že "jsme na tom velmi dobře". Je taková sebejistota podle vás na místě?
Ne, není na místě. Myslím, že situace v Česku skutečně není velmi dobrá. Velký počet nově nakažených neeviduje jen Praha, ale také řada dalších regionů po celé zemi - Pelhřimov, Hodonín nebo okres Plzeň jih.
Sledujete situaci i v dalších státech střední a východní Evropy. Jak si stojíme v porovnání s nimi?
Počty nakažených nyní rostou v řadě zemí, tím nejste výjimkou. Rozdíl je v tom, že tyhle země situaci ze velmi dobrou označovat přestaly. Mluvil jsem včera například s epidemiologem z Lotyšska, kde mají mnohem méně případů, přesto nejsou zdaleka tak sebevědomí a optimističtí jako premiér Babiš.
Německá vláda na situaci v Česku zareagovala tím, že včera zařadila s okamžitou platností Prahu na svůj seznam rizikových oblastí. V jakém smyslu představují lidé, kteří byli v Praze, pro Německo riziko?
Nejsou rizikoví sami o sobě, jde o právní opatření. Stanovuje, že lidé přijíždějící z Prahy musí do karantény, pokud nemají negativní test na covid-19 z posledních dvou dnů. A od začátku října se to opatření pro rizikové oblasti bude ještě zpřísňovat - i s negativním testem bude povinná pětidenní karanténa.
Je třeba Praha vnímaná jako párty lokalita?
Ano, bohužel centrum Prahy se svými pivními koly a bary stalo oblíbeným cílem hlavně pro mladé lidi, pořádání rozluček se svobodou a tak dále. Doufám, že teď se turismus v Praze od základu změní. Na magistrátu k tomu vidím i politickou vůli. Praha je víc než jen Karlův most, párty a alkohol.
Co se tedy při pohledu z Německa kromě pražských večírků zdá být příčinou nárůstu nakažených? Ze srovnání za poslední dva týdny vyplývá, že je skoro nejvyšší v Evropě, a sám jste řekl, že nejde jen o hlavní město.
Samozřejmě je to do určité míry otázka štěstí nebo smůly. Je ale potřeba říct, že od začátku července panuje v Česku jakási bezstarostnost. Podle mě ji vyvolali politici a úřady, když se chovali způsobem, jako by to celé bylo už za námi.
V čem vidíte největší rozdíly v české a německé reakci na pandemii?
Je důležité zdůraznit, že Německo je federální stát a opatření se proto často přijímala právě na zemské úrovni. Vzniklou nejednotnost pak řada lidí kritizovala. Na druhou stranu tím ale vznikl určitý konkurenční boj o to, kdo najde nejlepší přístup, a to vnímám pozitivně. V menší zemi jako je Česko nic takového samozřejmě neexistuje.
Když tu otázku rozšířím, v čem se lišil průběh pandemie z pohledu společnosti v Německu a Česku?
Na začátku byl ohromující signál ta solidarita, když si Češi sami šili roušky a taky je nosili. Nejde jen o to, že jste na ně vsadili jako řešení, ale že se to opatření i dodržovalo, což nejspíš přispělo k tomu, že v prvních měsících se nenakazilo tolik lidí. Německu to trvalo déle, probíhala tu diskuze, jestli jsou roušky vůbec vhodné nebo potřebné.
I u nás řada lidí roušky odmítá…
Ano, to je chyba, za kterou podle mne mohou české úřady. Tím, že předčasně odvolaly zavedená opatření, slíbily lidem dovolenou v Chorvatsku a tak dále. Vyslaly signál, že pandemie skončila. A lidé se toho chytli. Na druhou stranu pak politici prohlašovali i věci, které se vůbec nedaly dodržet. Například prezident Miloš Zeman, když řekl, že hranice by měly zůstat rok zavřené. Výsledkem bylo přecházení od extrému k extrému, kdy nejdřív se musely nosit roušky dokonce i venku, a najednou bylo v pořádku jít bez roušky do klubu nebo jet tramvají.
Niklas Zimmermann
Německý novinář Niklas Zimmermann píše pro list Frankfurter Allgemeine Zeitung. Věnuje se politickému dění v zemích střední a východní Evropy, na univerzitě ve švýcarském Freiburgu vystudoval současné dějiny a východoevropská studia. V minulosti jeho texty vycházely také na německojazyčném webu LandesEcho, který sídlí v Praze.
Je něco, v čem by se mohlo Německo od Česka naopak poučit?
Nepochybně. Kromě té solidarity, o které už jsem mluvil, se také v Česku tolik nedařilo různým konspiracím a fake news ohledně koronaviru. Na druhou stranu, ti, kteří opatření odmítají v Německu, jsou podle průzkumů skutečně jen malá, i když velmi hlasitá menšina.
Ve svém textu z toho týdne jste Česko popsal jako zemi, která se ze "vzorového žáka" boje s pandemií stala "zlobivým dítětem". Souvisí to s tou změnou nálady ve společnosti, kterou jste popisoval?
Za ten titulek mě zkritizoval jeden člověk na sociálních sítích, že Česko "infantilizuji". Tyhle pojmy jsou ale v němčině velmi časté. Chtěl jsem tím říct, že mě Česko na jaře ohromilo tím, jak disciplinovaně se tu lidé chovali. S aktuálními vysokými čísly Česko vzorem rozhodně být přestalo. Naopak - považuji ho za varovný příklad.
Patří podle vás nyní do této varovné kategorie ještě nějaké další státy?
Žádná země nemůže být úplně v klidu. I v dalších státech střední Evropy, Maďarsku nebo Slovensku, které stále mají relativně málo nakažených, jsou nyní nárůsty mnohem vyšší než v březnu nebo dubnu.
Když čísla rostou tak nějak všude, není potom o to víc než o samotné statistiky důležitý právě postoj, který k situaci zaujmou politici a samozřejmě lidé? Narážím na tu deklarovanou jistotu, že máme vše pod kontrolou, o které jsme mluvili na začátku.
Rozhodující bude, jak se budou vyvíjet počty hospitalizovaných a mrtvých. Tomu, co jsme viděli v Itálii a co stále vidíme ve Spojených státech, se chceme za každou cenu vyhnout. Epidemiologové stále opakují, že situace se mění velmi rychle, a my na to musíme být schopni reagovat.
