Ten náš se jmenoval Mišo. Po otci Slovák, po matce Ukrajinec, který žije v převážně maďarské vesnici - příběh typický pro ukrajinské Zakarpatí, kde se střídaly vlády jako na běžícím pásu.
Mišo byl řidičem kamionu, ale teď se stará o malé hospodářství, protože penze 3000 hřiven (cca 1500 korun) stačí leda tak na jídlo. Je šikovný, nestěžuje si.
Doma má zraněného syna, který bojoval na frontě a čeká ho ještě několik náročných operací. Mišo by rád šel bojovat taky, jenže naposledy držel samopal na vojně v roce 1975. Sloužil v Mongolsku, protože v Sovětském svazu (stejně jako v Československu) rádi posílali vojáky z jednoho konce impéria na druhý.
Jeho nadšení pro Ukrajinu tak docela úplně nesdílejí Maďaři, kteří chodí okolo pro pivo. Pro většinu z nich je válka trochu moc daleko, i když jsou občané Ukrajiny. Mají sice dvojí občanství, ale to je před mobilizací nezachrání. Záchrana je za hranicemi, které jsou jen pár kilometrů daleko, ale Ukrajinci je důkladně hlídají.
Kontrolní body jsou i na vjezdech do příhraničních vesnic, auta se prohledávají i při jízdě podél řeky Tisza na hranici s Rumunskem. Kde jsou ty časy, kdy se přes hranici pašovaly ve velkém cigarety nebo benzin… Teď tu neproklouzne ani myš. Mužům, kteří nechtějí na frontu, tak nezbývá než vycházet ven jen s krajní opatrností.
Za chvíli si přisedá další muž, spíš mladík. Jmenuje se taky Mišo a přihodilo se mu, že ho policie sebrala na ulici a skončil v rekrutačním středisku. Mišo měl slabší chvilku a vojákům podepsal, co chtěli, a skončil někde na hranici s Běloruskem na základním výcviku - bez mobilu, aby o sobě mohl dát vědět.
Na vojnu přitom nemusel: stará se o invalidní matku, takže se na něj vztahuje výjimka. Nakonec se do věci vložila jeho sestra a vyběhala mu propuštění zpátky do civilu. Ale než to celé proběhlo, odkroutil si 45 dní základního výcviku. Nepřítele tak sice neviděl ani z rychlíku, ale i přesto má dojem, že je tak trochu veterán. S kamarády z výcviku je dosud v kontaktu a těžce nese, že z 27 vojáků jeho čety jich už osm padlo. Zatím…
Přicházejí další lidé a s přibývajícími pivy a vodkou se vedou řeči o válce, o Trumpovi, o vládě… Je to místy trochu konspirační, jako kdyby se mozek za každou cenu snažil najít nějaké vysvětlení toho, jak je možné, že už tři roky probíhají v jejich zemi taková jatka a nikdo to není schopen zastavit. Člověk se tak v pozdních hodinách dozví leccos o Židech, oligarších, tajné dohodě Zelenského s Putinem, plánu na vyhlazení ukrajinského národa či o zástupné válce USA s Ruskem.
Šéfredaktor na Ukrajině
Matyáš Zrno se po čase znovu vydává k frontové linii. Šéfredaktor Aktuálně.cz a zkušený válečný zpravodaj stráví dva týdny na Ukrajině, odkud bude přinášet příběhy vojáků, obyčejných lidí i jejich měst a vesnic.
Nakonec se ale všichni shodnou na tom, že ať je to jak je to, Rusy tady nechtějí. A s pocitem nezměnitelného břemene bránit vlast se rozchází do svých domovů.
